Někteří sousedi to s vánoční výzdobou sem tam přeženou. V ulici, kde bydlí Alice se trumfují každý rok. Minulý rok se ale s přítelem rozhodli se neúčastnit, ale jejich pes Hugo na to měl jiný názor.
Každý rok naše ulice soutěží o to, kdo nastraží před svůj dům nejokázalejší vánoční výzdobu. Sousedi se předhánějí v počtu blikajících světýlek, obřích sobů z plastu a nafukovacích Santa Clausů. Byla to taková naše vánoční olympiáda. Letos jsme se s Jakubem rozhodli, že to ignorujeme. Naše minimalistické věnce na dveřích vedle sousedovy svítící brány vypadaly skoro jako protest proti konzumu.
Ztratili jsme Marii
Všechno začalo úplně nevinně. Jednoho rána jsem vyšla ven s naším retrívrem Hugem. Šel si to jako vždycky omrknout k sousedovic betlému, který byl postavený u plotu. Sousedé se letos opravdu vytáhli – betlém měl dokonce umělý sníh a miniaturní lampy, které svítily celou noc. Nevěnovala jsem tomu moc pozornosti, dokud se Hugo nevynořil s něčím v tlamě. Byla to soška Panny Marie. Vypadala poněkud pohoršeně, jak se s ní Hugo vítězoslavně potácel domů.
Samozřejmě jsem mu ji vzala a chystala se ji vrátit, ale venku byla vážně zima a na ulici nebylo ani živáčka. Neměla jsem chuť vysvětlovat sousedovi, proč má jeho Panna Marie psí sliny na zádech, tak jsem ji strčila do kapsy Jakubovy bundy a doma ji pověsila na věšák. A pak na ni zapomněl i Jakub, když si bundu vzal do práce.
Druhý den nám sousedé zvonili na zvonek. S výrazem, jako kdyby jim někdo ukradl Ježíška z kolébky, nám vyprávěli, že jejich svatá rodina je nekompletní a dívali se na mě podezíravě. Samozřejmě jsem zapírala, ale neumím lhát. Hugo mezitím za mnou stál a nadšeně vrtěl ocasem. Chtěla jsem Marii hned vrátit, ale najednou jsem zjistila, že v bundě není a ani nikde jinde v předsíni.
Chtěli jsme se přiznat
Byla jsem si jistá, že to celé vyšumí, ale druhý den se objevil další problém. U naší branky byla zapíchnutá cedule: „Hledejte Marii!“ a krátce na to jsem se dozvěděla, že prý nemáme rádi Vánoce. Šuškalo se o tom, jak jsme jediní, kdo si nezdobí dům, a že možná chceme zkazit sváteční náladu. Dokonce i Hugo začal být podezříván, že má „v očích ďábla“. Jakub navrhl, abychom se sousedům přiznali.
Ale já jim nechtěla dát další munici. Koupila jsem úplně stejnou sošku a přes noc ji podstrčila zpátky. Na první pohled to vypadalo geniálně, až na jeden malý detail – zapomněla jsem sundat cenovku. Sousedi teď o našem „gestu smíření“ mluvili, jako bychom se pokoušeli uplácet nebeské síly.
Týden na to jsem uklízela botník a našla jsem Marii. Tu opravdovou. Očividně přečkala svou adventní pouť zapadlá mezi našimi zimními botami. Bylo to trapné, ale zároveň to byla nejvtipnější věc, která se mi stala za celý rok. A sousedé? Ti se teď na nás každý rok dívají, jako bychom v noci potají kradli dárky zpod stromečků. Myslím, že Hugo zůstane navždy tím psem, co unesl svatou Marii.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.