Alžbětu pobavilo, když zjistila, že se o ní v práci mluví jako o šéfově milence. Ona totiž má poměr s pravou rukou starého pána…
Můj šéf Antonín (55) je takový otcovský typ. I když mi někdy položí ruky na ramena nebo mě pohladí po tváři, nemyslí tím nic špatného. Vidí ve mně svou dceru. To vím zcela bezpečně, protože jsem to na něj kdysi zkoušela. A on mě odmítl.
Šéf o mě nejevil zájem
Asi vím, co si o mně budete myslet, ale moc mě to netrápí. Jsem mladá, hezká a chci se někde dobře chytnout, abych neměla moc práce. Krátce po nástupu do současného zaměstnání jsem si všimla, že se náš nejvyšší na mě občas upřeně zadívá. Když mi něco vysvětloval, tak mě občas oplácal po rameni.
Brala jsem to jako jasný signál. A jednou jsem po něm vystartovala. Nedopadlo to dobře. Nevím ani, jestli pochopil, o co mi jde. Ale jak jsem mu seděla na klíně, koukal do papírů a řekl, že mu hodně připomínám dceru.
Je zhruba v mém věku a žije někde v Austrálii, takže se moc často nevídají. A tím to skončilo. Pochopila jsem, že to nepůjde. Ale pokud občas udělám nějakou botu a on přimhouří oko, protože mu připomínám dceru, nebudu si stěžovat.
V práci jsem si našla milence
Před několika měsíci nastoupil na ředitelství mladý kluk. Denis (23) je bývalý sportovec, který kvůli nějakému zranění musel zapomenout na profesionální kariéru. Má tah na branku a je fakt chytrý, i když má jenom maturitu. Antonín z něj udělal svého zástupce, protože si myslí, že kvůli svému věku už ne všem věcem v současném světě rozumí.
Na Denisovi je vidět, že celý život sportoval. Má dobrou figuru a zadek, na kterém můžou všechny ženy ve firmě nechat oči. Musela jsem si pospíšit, aby mi ho neklofla nějaká nána. A povedlo se mi to.
Několikrát jsem na něj zamrkala, když jsem nesla na ředitelství kávu, „náhodou“ se o něj opřela bokem, když seděl v kanceláři, a kluk byl můj. Začala vcelku vtipná hra. Tu a tam jsem se plížila za ním, abychom se mohli oddávat jeden druhému...
Drby o mně jsou k smíchu
Minulý týden se mi donesly nějaké řeči, které se o mně šíří po firmě. Prý spím se šéfem. Nejdřív jsem tomu nechtěla uvěřit, pak jsem se musela snažit, abych udržela vážnou tvář. S Denisem jsme se tomu smáli tak, že jsme o polední pauze málem nestihli naše obvyklé číslo.
Rozhodla jsem se, že s touto pomluvou nebudu bojovat. Těžko by se to vysvětlovalo, historce o tom, že Antonínovi připomínám dceru, by stejně nikdo neuvěřil. A takhle to možná bude výhoda. Když si lidé budou myslet, že jsem šéfova milenka, nechají mě v klidu existovat...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.