Facebook
Instagram
Amélie si vzala Jirku hned po škole, protože chtěli rychle založit rodinu. Společně si pořídili byt nedaleko Prahy, jelikož Jirka měl dobře placené zaměstnání přímo v hlavním městě. Amélie vždy toužila po dítěti, nejlépe po holčičce, a byla připravená stát se plnohodnotnou maminkou.
Po nastěhování jsem hned nastoupila do práce, ale měla jsem jasno: chtěla jsem dítě. Práce v mateřské škole mě sice naplňovala, ale touha po vlastním dítěti byla stále silnější. S Jirkou jsme se hned začali snažit, ale roky plynuly a nic se nedělo. Nemohla jsem otěhotnět. Rozhodli jsme se, že podstoupíme vyšetření. Výsledky byly výborné, oba jsme byli zdraví. „Tak co teď? Umělé oplodnění, nebo ještě počkáme?“ ptala jsem se Jirky i sama sebe.
K mé obrovské radosti se nám narodila holčička
„Konečně!“ vykřikla jsem radostí. Běžela jsem do pracovny ukázat Jirkovi svůj těhotenský test. Vše se podařilo díky umělému oplodnění po dalším dlouhém roce čekání a dvou neúspěšných pokusech. I když se to nakonec povedlo, přicházely první obavy, zda se těhotenství udrží.
K mému překvapení šlo všechno hladce. Při první možné příležitosti jsem si nechala zjistit pohlaví miminka a přišel další zázrak. „Čekáte holčičku, maminko,“ ta krásná slova mi zněla v uších po celé těhotenství. Měla jsem pro svou vysněnou princeznu vybrané jméno. „Bude to Daniela,“ oznámila jsem Jirkovi. Ten se pousmál a pohladil mě. Byl rád, že nám bylo konečně přáno.
Po nádherných devíti měsících bez komplikací přišla Danielka na svět. Byla tak nádherná a já byla naplněna štěstím, které se nedá popsat. Byla to láska na první pohled. Rok uběhl, ani jsme nevěděli jak. Danielka rostla a byla plná energie. Oblékala jsem ji do šatiček a z jejích krátkých vlásků se pokoušela dělat culíčky. Byla to prostě moje vysněná princezna a vždycky jsem si povzdechla, jaké mám štěstí.
Z holčičky se postupně stával chlapeček
Roky utíkaly a já si na Danielce začala všímat, že je něco jinak. Když jí byly čtyři, odmítala nosit sukýnky a šaty. Chtěla se ostříhat nakrátko. Byla jsem lehce v šoku, ale moje kamarádka Jitka mě ujišťovala, že to je normální: „Možná jsi ji moc fintila, třeba je už přesycená tou růžovou a culíčky. Nech ji být, ono ji to přejde.“ Modlila jsem se, aby měla pravdu, ale bohužel se tak nestalo. Danielčina touha vypadat jako kluk se stále stupňovala.
Nechtěla, aby bylo během dospívání vidět, že se stává ženou. Odmítala nosit legíny a jiné ženské oblečení, přestože měla nádhernou tvář a perfektní postavu.
Po čase se mi narodil syn Honzík. Danielka v něm viděla jakousi výhru. I když mezi nimi byl téměř dvanáctiletý věkový rozdíl, Danielka se v něm zhlédla. Líbily se jí jeho hračky, oblečení a podobně. Největší problém nastal, když bylo Danielce čtrnáct. V té době mi už jasně dávala najevo, že nechce být ženou. Prosila mě, abych ji nechala podstoupit změnu pohlaví, protože nesnáší to, co vidí v zrcadle. „Maminko, já se nenávidím. Nechci být ženou,“ říkala. Tušila jsem to celou dobu a Danielka mě nakonec přesvědčila, abychom šly k lékaři, který jí pomůže.
Samozřejmě to nebyla jednoduchá cesta. Nejdříve jsme musely podstoupit několik psychologických a psychiatrických vyšetření, než bylo možné o tranzici rozhodnout. Dokonce si Danielka vybrala nové jméno. Od té doby jsem jí už nikdy nesměla říkat rodným jménem, ale Vlado. Kdykoli jsem se spletla, byla nepříčetná a velmi se na mě zlobila. Během pár měsíců mu začaly růst vousy a došlo k celkové přeměně. Byly to opravdu těžké časy, zejména kvůli hormonálním výkyvům nálad.
Dnes mám dva syny a nelituji
Vše ubíhalo strašně rychle. Během tří let se z mé dcery stal syn. S odstupem času si vybojoval operaci, i když ji musel podstoupit v zahraničí. Nemohu uvěřit, že nakonec nemám dceru, ale jsem nesmírně ráda, že mám dva zdravé syny. Vlado se mi svěřil, že byl odhodlaný se zabít, pokud by se nemohl stát mužem.
Můj manžel je v tomto ohledu velmi liberální a se vším Vladovi pomáhal. Klobouk dolů, že ho neodsoudil jako naše nejbližší okolí.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Bára Basiková o komplikovaném vztahu s matkou: Odpustila jsem jí až u rakve
Bára Basiková o komplikovaném vztahu s matkou: Odpustila jsem jí až u rakve
Související články
