Anežka (33): Podivný muž mě sledoval několik týdnů až ke mně domů. Šlo mi o život a dodnes mi běhá mráz po zádech

Začalo to nenápadně, jako když někde v pozadí cítíte lehký pocit nepohodlí, kterého si nejprve ani nevšímáte. Poprvé jsem toho muže zahlédla na cestě domů po práci. Stál na druhé straně ulice a vypadal, že na něco tvrdě myslel, ale díval se přímo na mě. Nevěnovala jsem tomu pozornost, vždyť to mohla být náhoda. Několik dní poté jsem ho však potkala znovu – tentokrát před obchodem. Jeho oči se na mě na okamžik upřely a já poprvé pocítila strach. Říkala jsem si, že přeháním.

Mohlo by Vás zajímat:

Kateřina (43): Zprávy od stalkera mi daly zabrat. Nejhorší bylo zjištění, kdo za tím vězí

Viděla jsem ho všude

Jenže po pár dalších dnech jsem toho muže začala vídat častěji. Měl nevýrazné oblečení, šedou bundu a kšiltovku, která mu zakrývala většinu tváře. Ale jeho přítomnost mě pronásledovala. Stál tam, když jsem šla do práce, objevoval se v místech, kde jsem trávila volný čas, a nikdy mě nespouštěl z očí. Tehdy jsem si uvědomila, že to už není náhoda.

Jednoho večera, když jsem se vracela domů za tmy, slyšela jsem za sebou kroky. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že mě někdo sleduje. Ohlédla jsem se, a byl tam několik metrů ode mně. Přidala jsem do kroku a snažila se předstírat klid, ale srdce mi bušilo jako o závod. Jakmile jsem dorazila domů a zabouchla za sebou dveře, pocítila jsem úlevu. Ten pocit bezpečí však netrval dlouho.

Začaly se dít zvláštní věci. Našla jsem ve schránce prázdné obálky, pootevřené dveře, které jsem si byla jistá, že jsem zamkla. Přemohla mě paranoia, neustále jsem se ohlížela a začala zamykat každé okno i dveře. Nespala jsem, cítila jsem se jako v pasti, a když jsem se konečně rozhodla svěřit kamarádce, přepadla mě úzkost. Měla jsem pocit, že mi nikdo nebude věřit, že mě budou považovat za paranoidní.

Mohlo by Vás zajímat:

Milena (27): Sousedka mi nosila domácí koláče. Když jsem zjistila proč, málem to se mnou seklo

Objevil se za oknem mého bytu

Všechno vyvrcholilo v jeden děsivý večer, když jsem si všimla stínu za mým oknem. Tentokrát jsem věděla, že to není paranoia – byl tam. Slyšela jsem lehké škrábání, jak se pokoušel otevřít okno. Vyděšená jsem rychle zhasla světla a přikrčila se za pohovku. Slyšela jsem jeho těžké kroky, jak se snažil dostat dovnitř, a v tu chvíli mě zachvátila čirá hrůza. Nevěděla jsem, co mám dělat, tělo mi strnulo a mysl mi zaplnila jediná myšlenka – musím přežít.

V zoufalství jsem si vzpomněla na bezpečnostní aplikaci v telefonu, kterou jsem si nainstalovala před pár dny. Opatrně jsem ji spustila, a zatímco se spustilo tiché nouzové volání, snažila jsem se potlačit paniku. Zůstala jsem v absolutním tichu, modlila se, aby si toho nevšiml a odešel. Vzpomněla jsem si na několik technik pro sebeobranu, ale moje ruce se chvěly, sotva jsem dokázala pohnout prstem.

Po několika minutách mi na dveře začala bušit záchranka. „Dostali jsem hlášení, že tady někdo potřebuje pomoc. Haló, jste tam?“ Otevřela jsem a vysvětlila jim situaci. Policie přijela za chvíli, ale už nic nenašli. Muž se vytratil. Policie zahájila vyšetřování, které ovšem nikam nevedlo a můj stalker už se nikdy neobjevil, ale dodnes mi z toho běhá mráz po zádech.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Jarka (57): Nový soused podnikal zvláštní rituály. Když jsem na něj křičela, že nás chce všechny proklít, řekl mi pravdu