Mateřství je pro někoho radost, jinému představuje starost. Své o tom ví i Apolena, která si od mládí zakládala na drobném leč pěkném hrudníku. Pak ale přišlo těhotenství, které učinilo rázný konec. Po porodu a kojení přišla nejen o prsa, ale kompletně i o štíhlou postavu.
Bude mi třicet pět, avšak můj životní příběh radostný není. Možná to zní divně, ale kdyby šlo některé momenty vrátit zpět, učinila bych tak bez váhání. Všichni kolem sice říkají, že mateřství je úděl ženy, že je tím nejkrásnějším, co může být, ale já podobné hlášky nesdílím. Mě osobně tento stav daleko víc vzal, než dal.
Moje malá prsa mě trápila
Jako náctiletá jsem mívala pěknou postavu. Vážila jsem 45 kilo a mohla si oblékat cokoliv. Jediné, co mě mrzelo, bylo, že mi pořádně nenarostla prsa. Pěkné, ale trochu „zaseknuté“ jedničky mi zůstaly až do dospělosti a já se čas od času nemohla zbavit dojmu určitého komplexu. K ženě přece výrazný hrudník patří. Anebo ne? Přibrat alespoň jedno číslo jsem si přála, třebaže jinak bylo mé nitro ohledně hrudníků realistické.
Podle mého názoru by žádná žena neměla mít prsa větší než čtyřky. A co je nad, už prostě není hezké ani pohodlné. Že to říkám ze závisti? Ne. Kamarádek, které se celý život „tahají“ s pětkami i více, mám několik. A všechny mi do jedné závidí, že já se mám, protože nemám „nic“. Chápu. Přesto ani ono „nic“ by se nemělo přehánět.
Pořád jsem doufala, že mi prsa narostou
Když jsem ještě chodila na střední, nakukaly mi spolužačky ve třídě spolehlivou „zvětšovací metodu“, a sice že jim prý prsa narostla po antikoncepci. „Hučely“ do mě tak statečně, že jsem nakonec i já uvěřila a zkusila si nějakou tu krabičku nechat, jen tak pro zkoušku, předepsat. Výsledek ovšem nebyl dobrý. Brzy na to jsem začala podivně přibírat, avšak všude jinde než v oblasti hrudníku. Nebylo mi dobře a cítila jsem, že je něco špatně.
Prášky letěly do skříně a už nikdy víc jsem nechtěla žádnou chemii vidět. Začala jsem místo všeho pravidelně cvičit, méně jíst a za nějaký čas docílila opravdu pěkné, štíhlé postavy s docela pěknými jedničkami. „Příroda ví sama nejlépe, jak se zařídit,“ říkala jsem kamarádce.
Těhotenství jsem špatně nesla
Jenže pak mi cestu zkřížil David. Potkali jsme se ve fitku a já měla smíšené pocity. Líbil se mi, to jo, ale spíše jako kamarád. On bohužel situaci vnímal jinak a po čase dorážel. Někdy mi to bylo až nepříjemné, protože jsem netušila, na co se vymlouvat, když neberu prášky. Jenže nakonec vše rozhodly neřízené emoce. Jeden z dalších domácích výstupů, kdy mi máma vynadala, že jsem ve třiceti bezdětná a ještě k tomu nezadaná mě rozčílil natolik, že jsem se s Davidem na truc vyspala. Ne, nebyla to vášeň, ale vztek, který dopadl fatálně.
Brzy nato jsem zjistila, že budu těhotná a hned uvažovala o přerušení. Zlákala mě ale myšlenka, že bych se mohla právě v mateřství dočkat většího hrudníku. Mnohá děvčata na internetových diskuzích o podobném jevu píší. A tak jsem si dítě nechala. Těhotenství ovšem nebylo nic příjemného. Špatně jsem ho snášela od začátku až po porod a jen němě trpěla, jak z mé kdysi krásné postavy zůstávají trosky.
Ze své postavy jsem nešťastná
Narodil se malý Adam, ale bohužel matce samoživitelce. David se na nás záhy vykašlal a odjel kamsi pryč do zahraničí. Příchod dítěte mi posléze otočil životní priority o 180 stupňů, ale nemohu říci, že radostně. Spíše šlo o jednu starost za druhou. Alespoň, že to mléko na kojení teklo, a z mých jedniček byly konečně na chvíli dvojky. Jenže, nic netrvá věčně, a když bylo kojení ukončeno, přišla jsem o hrudník úplně. Místo dvojek anebo hezkých jedniček, zůstalo jen „placaté“ cosi, co ženská ňadra nepřipomíná vůbec. Navíc se mi podařilo přibrat tak, že do šatníku z dřívějších dob se nevejdu a budu muset shánět šaty nové.
Takže, když občas vídám bývalou (bezdětnou) spolužačku, která obléká i po třicítce stejnou velikost jako náctiletá, mám vztek. Možná, že Adámek mi vše časem vynahradí, ale momentálně jsem naštvaná a další dítě i pletky na jednu noc odmítám. Proč? Protože až doposud bylo v mém životě všechno špatně.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.