Bára (25): Když jsem si zapomněla peněženku, na nádraží mi jízdenku koupil cizí chlap. A tak jsem poznala svou novou lásku

Můj život je nekončící sérií náhodných událostí a drobných katastrof. Jsem taková ta typická popleta s hlavou v oblacích. Občas mám dojem, že vesmír má se mnou speciální plán – abych vnášela chaos tam, kde je ho nejméně potřeba. Naštěstí mám kamarádku Martinu, která mi vždycky poradí a dokáže mě usměrnit.

Mohlo by Vás zajímat:

Lydie (27): Dlouho jsem hledala pravou lásku. Nakonec jsem zjistila, že ji mám přímo pod nosem

Pořád na něco zapomínám

Můj den obvykle začíná horečným hledáním klíčů nebo telefonu. Často běžím do práce se snídaní v ruce a snažím se nevypadat jako ztělesnění chaosu. Přesto zůstávám optimistická, protože každá „katastrofa“ je pro mě také novým dobrodružstvím.

Jednou se mi ale stalo něco opravdu nečekaného. Dorazila jsem na nádraží, abych odjela vlakem za rodiči. Jako obvykle jsem měla zpoždění, a v tom spěchu mi nedošlo, že jsem peněženku nechala doma na kuchyňském stole. Když jsem si to uvědomila, už jsem stála u pokladny. Horečně jsem prohledávala tašku, jestli nenajdu alespoň nějaké drobné. Bylo to marné.

„Stalo se vám něco?“ ozval se za mými zády mužský hlas.

„Vůbec netuším, jak se to mohlo stát..." vypravila jsem ze sebe a snažila se nesesypat. „Zapomněla jsem si peněženku. A bez jízdenky přece nemůžu odjet...“

Muž se na mě chápavě usmál. „Můžu vám pomoct. Koupím vám lístek.“

Mohlo by Vás zajímat:

Janka (43): Našla jsem lásku na pohřbu manžela. Za osudovou přitažlivost jsem se ale dlouho styděla

Chtěla jsem mu vrátit peníze

Toho člověka jsem vůbec neznala, a přece mi ochotně nabídl pomoc. Po krátkém zaváhání jsem mu poděkovala a souhlasila. Asi mi nezbývalo nic jiného. Hned ve vlaku jsem zavolala Martině. Musela jsem se jí svěřit. Vyprávěla jsem jí o tom, jak mi cizí člověk pomohl a jak se teď cítím provinile, že jsem od něj přijala peníze.

„Měla bys zkusit najít toho chlapa a vrátit mu je. Bylo by to fér,“ navrhla Martina.

„Máš pravdu,“ přitakala jsem.

Nechtěla jsem jen vrátit peníze. Něco mi napovídalo, že bych ho ráda poznala líp. Netušila jsem, jak se do toho pustit, protože jsem neznala ani jeho jméno. Pár dnů jsem chodila na nádraží s nadějí, že ho tam znovu potkám. A štěstí se na mě nakonec usmálo – zahlédla jsem ho na peronu, jak čeká na vlak.

„Omlouvám se, že vás obtěžuju, ale chtěla bych vám vrátit peníze za lístek,“ řekla jsem a vytáhla z peněženky bankovku.

Pohlédl na mě s úsměvem. „To nemusíte. Ale jestli se chcete mi odvděčit, co kdybychom zašli na kávu?“

Najednou jsem pocítila zvláštní vzrušení, a tak jsem souhlasila. Byl jiný, než bych čekala. Jeho smích byl nakažlivý, a připadala jsem si, jako bychom se znali odjakživa, i když jsme spolu až teď poprvé mluvili doopravdy.

„Jsi asi ten nejhodnější člověk, jakého jsem kdy potkala,“ přiznala jsem po chvíli.

„To nestojí za řeč. Někdy stačí jen drobná laskavost, aby měl člověk lepší den,“ pousmál se. „Sám jsem se jednou ocitl ve stejné situaci, tak jsem rád pomohl někomu jinému.“

Mluvili jsme o všem možném. Dozvěděla jsem se, že Adam pracuje jako grafik, miluje hory a rád jezdí na kole. Když nastal čas rozloučit se, cítila jsem, že tohle není naše poslední setkání.

Mohlo by Vás zajímat:

Denisa (47): Povodeň mi zničila zahradu, na kterou jsem se upnula po rozvodu. Ale přinesla mi také do života lásku

Okouzlil mě

Po schůzce s Adamem jsem byla plná dojmů. Něco mi říkalo, že to mohlo být víc než jen náhodné setkání na nádraží. Jenže mě tížil strach, že zase něco zkazím. Zavolala jsem Martině, protože jsem nutně potřebovala s někým probrat své obavy.

„Vážně nevím, co dělat. Adam je úžasný, a já... Bojím se, že to dopadne jako vždycky,“ přiznala jsem nejistě.

Martina, jako obvykle, věděla, jak mě uklidnit. „Musíš přestat myslet na to, že všechno pokazíš. Třeba je to šance něco získat, ne ztratit.“

Její slova mě přiměla k zamyšlení. Třeba vážně stojí za to riskovat. Poprvé po delší době jsem se rozhodla jednat – i s tím, že to může být krok do neznáma. A tak jsem se odhodlala Adamovi zavolat. Domluvili jsme se na setkání v parku. Procházeli jsme se a já mu povídala o svém životě a snech. Pozorně mě poslouchal.

Tehdy mi došlo, že jsem možná narazila na člověka, který dokáže pochopit moje zmatky a vidí za nimi víc než jen chaos. Je neuvěřitelné, jak jedno náhodné setkání na nádraží může změnit lidský osud. A možná přinést do života lásku...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Ivana (71): Po sedmdesátce jsem se znovu vdala. Lásku jsem našla v lázních a nestarám se, co na to řeknou lidé

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.