Facebook
Instagram
Talkshow Miluše Bittnerové Na kafeečko tentokrát navštívila zpěvačka Bára Basiková. Promluvila o svatbě své dcery Aničky, ale také o svém komplikovaném vztahu s vlastní matkou, který začala hlouběji zkoumat teprve nedávno. Jak ji podle odborníků ovlivnilo chování matky už v jejím prenatálním stadiu? A proč jí dokázala odpustit teprve u její rakve?
Zpěvačka Bára Basiková (61) navštívila talkshow Na kafeečko před třemi lety. Za tu dobu se u ní mnohé změnilo - vdala svoji dceru Aničku (32), ale začala také pátrat v temných komůrkách svého vlastního dětství. Zajímalo ji například, odkud pramenil její nepříliš dobrý vztah s mámou.
Odpovědi se za pomoci odborníků dohledala až ve svém prenatálním stadiu, tedy v době, kdy byla její matka teprve těhotná. "Moje narušená psychika dostala na zadek už v prenatálu. Protože moje maminka mě prostě nechtěla. Ona byla strašně mladá, bylo jí osmnáct let a dítě si vůbec nepřála. Nebyla na něj vůbec připravená a zralá," svěřila zpěvačka v talkshow Na kafeečko. Mateřskou lásku si později vynahradila až prostřednictvím svých tří dětí - Aničky (32), Marušky (32) a Theodora (15).
Bára Basiková o svatbě své dcery
Báro, byla jste u nás před třemi lety a za tu dobu se mnohé změnilo. Vydáváte své první vánoční album, do konce roku je před vámi hodně koncertů, a také jste doufala, že by z vás touto dobou už mohla být babička.
To se bohužel nepovedlo. Ale je tam alespoň malý posun v tom, že jedna dcera se loni vdala. A říkala, že když dítě, tak jedině po svatbě. To věděl už Tomáš Holý, když ve filmu říkal: „Moc dobře vím, jak se narodí dítě – po svatbě!“
Jaká byla svatba?
Krásná! Měli to hezké. Měla jsem tendence jim do toho krafat, protože já jsem se vdávala třikrát, takže mám nějaké zkušenosti. Ale dřív byly tradice nebo zvyky, které oni už dnes vůbec nedodržují – a já jsem to respektovala. Například se spousta mých známých a kamarádek chtělo přijít na radnici podívat a jenom jim potřást rukou, pogratulovat, nechtěli se vnucovat na oběd. Takže to nechtěli. „My tady nechceme žádné gratulanty, chceme to mít komorní.“ Řekla jsem si: „Co je mi do toho, moje svatba to není. Ať si to oni udělají, jaké chtějí.“ Takže si to kompletně udělali tak, jak chtěli, a měli to hezké.
Na stupnici 1–10, jak moc jste byla dojatá?
No, desítka. Samozřejmě, že jsem se snažila ovládat, ale je to dojemné. Ale to jsou všechny momenty, když s dítětem prožíváte život – od zápisu do první třídy, maturita, a jedním z těch zlomových okamžiků je i ta svatba. Fakt to bylo dojemné. Navíc chlapec, kterého si moje dcera brala, je muzikant, bubeník, a hraju s ním v kapele. Chudák – s tchyní hraje v kapele!
Ale to je hustý!
Jsme kámoši, ale publiku jsem vždycky říkala: „Kdybyste náhodou chtěli vědět, kdo je ten bubeník, tak to je můj zeťák.“ Takže jsem byla dojatá i proto, že si Anička bere toho príma kluka, hrozně hodného, milého a slušného. Je to prostě krásné. Najednou vidíte to své dítě, které jste ještě nedávno kojila, bylo to miminko, a najednou je to žena a stojí u oltáře. A kdo ještě brutálně plakal, to byla její sestra Maruška. Ta z toho byla úplně vyřízená.
Holky jsou hodně napojené, že?
Jsou. Jsou dvojvaječná dvojčata, ale přesto tam nějaká vazba a pouto je.
Ale čekají vás ještě další dvě svatby.
Myslím, že té druhé se snad ani nedožiju. Chlapci je patnáct. Co když se bude ženit až za dvacet let? To už tady nemusím být. Uvidíme.
Takhle mluvíte, protože minulý rok jste měla výročí?
Myslíte to staré? Nikdo nevíme, jak dlouho tady budeme. Samozřejmě, už kvůli těm dětem bych si přála tady být co nejdéle. A snad se to povede.
Bára Basiková trpěla v dětství depresemi
Báro, zaujalo mě, že jste zkoumala svoji duši a své vzpomínky už v prenatálním stadiu. Moc tomu nerozumím, protože jsem se s tím nikdy nesetkala. Můžete nám říct, jak to probíhá a na co člověk přijde?
Jsou různé způsoby terapií a podobně, kdy vás psycholog, psychiatr nebo terapeut dovede klinickým spánkem do stavu, kdy jste schopná si nějaké momenty vybavit. Protože všechno má mozek uložené. Všechno – od našeho embrya, kdy jsme byli u maminky v bříšku, tak už jsme žili a byli jsme člověkem, byť nevyvinutým.
Dá se říct od jakého měsíce?
To nevím, to se ptejte odborníků. Ale od určitého momentu to nenarozené dítě velmi citlivě vnímá určité prožitky, pocity, vibrace matky. Je to logické – když budete v těhotenství kouřit trávu a pít litr rumu denně, chodit po hospodách, skákat a tancovat, no tak děťátku tam asi nebude jako v pokojíčku.
Chápu.
Když se ale budete opatrovat, jíst to nejlepší, budete psychicky v dobrém rozpoložení, poslouchat krásnou hudbu – všechny tyhle vjemy se promítají do toho tvorečka. Takže moje narušená psychika dostala na zadek už v prenatálu. Protože moje maminka mě prostě nechtěla. Ona byla strašně mladá, bylo jí osmnáct let a dítě si vůbec nepřála. Nebyla na něj vůbec připravená a zralá. Ona sama věděla, že to prostě nezvládne a že jí to vůbec nic neříká. Nebyla vůbec zralá a dospělá, chtěla si užívat života, zábavu a volnost. No ale tehdy to bylo tak, že se ti dva většinou vzali, když bylo dítě na cestě. Celá rodina ji umluvila, že dítě se narodí a že si mého tátu vezme a hotovo. S tímhle negativním pocitem jsem se tvořila, až jsem se narodila.
A máma?
A máma mě nepřijala, neměla moc zájem. Takže mě vychovávala teta – její sestra – a babička, samozřejmě táta. Tak se moje duše plácala mezi tím vším a zřejmě už tam došlo k nějakým psychickým problémům. A já si to moc dobře vybavuji – jako dítě jsem byla hodně uzavřená, smutná, zaražená, neustále schovaná v koutku. S mou doktorkou jsme došly k tomu, že jsem depresemi trpěla už jako dítě. No ale to se tenkrát vůbec neřešilo – nějaké deprese. A nikdo se dítěte neptal, jaké má pocity nebo potřeby. Děti tenkrát držely hubu a krok, to byla taková doba. Dítě bylo něco méněcenného, nebo něco, co dospělí vůbec neakceptovali jako rovnocenného partnera. Dítě bylo od toho, aby poslouchalo a aby se mu dalo na zadek, když zlobí. Zacházení bylo úplně jiné, než je zaplať pánbůh dneska.
Mámě jsem odpustila až u rakve
Maminka se také snažila o vaše nebytí. Odpustila jste jí to?
Jo. Ale až když ležela v rakvi a držela jsem ji za ruku. Teprve tehdy jsem to dokázala říct. Protože my jsme si nikdy nerozuměly a nikdy jsme se nesblížily. Ona nebyla ten typ. Měly jsme fakt blbý vztah. Ale říkáte si: „Je to máma a jinou nemám.“ Takhle to prostě bylo, takhle jsem to dostala. Už jsem se v životě naučila hrát s těmi kartami, které mi život nadělí. Člověk to musí nějak překonat a prožít. Já jsem si spoustu těch citů a bolestí vynahradila na svých dětech. Děti se mi narodily, a kdyby to šlo, měla bych jich ještě víc, protože je považuji za to nejlepší, co v životě můžeme mít. Jsem šťastná za tyhle tři. Jednak jsem mohla dávat lásku, a také jsem ji hojně dostala nazpátek – a vlastně ještě pořád dostávám. Tohle všechno jsem si vykompenzovala a vynahradila.
Mámě jsem to odpustila. Ale nikdy nebyl moment, kdy bychom si třeba sedly a povídaly si o tom. Ona na tohle opravdu vůbec nebyla. Nějaké svěřování nebo rozebírání osobních pocitů, to vůbec! To nebylo. Takže jsem musela počkat, až odejde. Když jsme se s ní loučili, tak jsem si vyprosila chviličku – být s ní o samotě. A tak jsem jí to prostě všechno řekla. To já nevím, jestli to slyšela, ale měla jsem pocit, že to prostě musím říct – že se na ni nezlobím a že to chápu. Že to také neměla v životě jednoduché, také byla nějak vychovávaná… vím, že mě měla ráda, akorát to neuměla dát najevo.
Tak teď jste mě rozbrečela.
To je život. Takže jsem jí poděkovala a řekla jsem jí, že se na ni nezlobím a že život jde dál.
A tak to má být. Někdo má pocit, že se mu v životě stalo něco nepěkného a potom to za sebou táhne dál. Ale vy jste to zlomila, to je skvělé.
Já si myslím, že absolutně o všech věcech se má mluvit. Lidé spolu mají komunikovat. Nemají zamlčovat nějaké pocity, protože potom to vyrobí strašnou hradbu průšvihů. Lidé by k sobě měli být vzájemně otevření a všechno ventilovat. A hlavně se mít rádi a dávat si lásku.
Vánoce 2024 s Bárou Basikovou
Pojďme k veselejším věcem. Před třemi lety jsme nevěděli, že Bára má svůj pořad v Českém rozhlasu Dvojce. Jak se jmenuje?
Můj hudební vesmír. Vždy v sobotu v 10 hodin dopoledne. Tam pouštím svoji oblíbenou muziku napříč žánry a styly. Všechno, co mám ráda, jak v klasické, tak v moderní hudbě. Mám ráda filmovou muziku – všechno možné.
A za pár dní vás čeká vánoční koncert.
Ano, pražský vánoční koncert. Ten proběhne už 27. listopadu v Kostele svatého Šimona a Judy na Starém Městě. Bude tam se mnou zpívat asi padesát dětiček, pěvecký sbor Andílci z Plzně. S nimi jsem také nahrávala své vánoční album.
Vánoční album, to je novinka. Jak je možné, Báro, že je to vaše první vánoční album?
Nevím, všichni se diví, že vánoční album přišlo až na sklonku života. Ale pořád na to nebyl čas. Je tam česká klasika, koledy i vážná hudba. Jsou tam také původní písničky, které pro mě někdo napsal. Je to klidné a hezké, měkoučká atmosféra adventu nebo Vánoc. Přála bych si, aby si to lidé pouštěli třeba při pečení cukroví.
O čem dalším promluvila Bára Basiková:
- O dokumentu Heleny Třeštíkové
- O toxickém druhém manželství
- O devadesátkách
- O muzikálu Jesus Christ Superstar a jaký měla v té době honorář
Na unikátní archivní fotografie Báry Basikové i aktuální snímky z natáčení rozhovoru se můžete podívat v naší fotogalerii.
Související články
