Vít Olmer: Tankový prapor se dělal celý na dluh! Rekvizitáři pracovali zadarmo a honoráře se vyplácely až bůhví kdy!

Lidé často podle Olmera vidí roli režiséra jen jako člověka, který na place sedí ve své židličce a rozdává příkazy hercům a štábu. Tak to ale ve skutečnosti není, často je to totiž náročná práce, kdy režisér musí být ve střehu i dvacet čtyři hodin, a ne vždy musí točit to, co chce. Navíc úspěch filmu vždy záleží především na veřejnosti. 

„Režisér si nemůže moc vybírat, panuje tady představa, že režisér leží a chodí mu scénáře, ale je to povolání jako každé jiné. Stane se, že natočíme film, kterému věříte, který je dobrý, a pak musíte natočit kvůli živobytí něco, co třeba není tak dobrý. Je to ale komerční a často je tam velký rozpor mezi tím, co se líbí lidem a co se líbí kritikům. Řadu filmů si pak lidé pouští, ačkoliv je ale kritika absolutně roztrhala,“ čímž naráží na svou bláznivou komedii s názvem Ještě větší blbec, než jsme doufali. Ta se kritikům vůbec nepozdávala. Údajně kvůli tomu, že není dostatečně akční, jak se tehdy po filmech požadovalo.

V rozhovoru, který diváci na stanici A11 uvidí ve čtvrtek 22. června ale nezůstalo pouze u tohoto filmu. Řeč nemohla chybět ani o snímku, který popisuje příběh ze zákulisí veksláků. Už asi tušíte, že se jedná o Bony a klid. 

„Ten film vzniknul v dobré době. To byl konec 80. let a to už se to tak jako vše uvolnilo. Bolševik začal být měkký. Pustili jsme se do toho filmu zuřivě a šli jsme do toho naplno a ta cenzura už nebyla taková. Vyhodili akorát jeden záběr, kdy si policisté v zelených trenýrkách zkouší za Tuzexem protekčně džíny,“ popisuje Olmer tvorbu z roku 1987 a plynuje pokračuje jedním ze svých nejznámějších filmů – Tankový prapor: 

„Ten film, to byla úžasná věc. To byla první soukromá společnost Bonton, ta neměla vůbec nic. Vůbec neměla peníze, vše se dělalo na dluh. Všichni do toho dávali svoje peníze. No a tak jsme do toho šli všichni, měl jsem dělat Svěrákovu Obecnou školu, ale potom tu Obecnou školu udělal mladý Svěrák. V té době tam ale bylo hrozné nadšení, rekvizitáři dělali zadarmo, honoráře se propláceli bůhví kdy a takové nadšení, to se těžko zopakuje,“ prozrazuje Olmer zákulisí kultovní komedie.

I přesto, že Vít Olmer oslavil před několika dny své osmdesáté první narozeniny, chuť vytvářet nové věci rozhodně neztratil. V současnosti ale prý nejradši točí dokumenty: 

„Já jsem nejstarší točící režisér v zemi. Točím dokumenty, dělal jsem hodně Třináctých komnat. Natočil jsem ale také třeba film „My v Evropě“, to je hodně o Evropské Unii a Evropském parlamentu. Lidé si jen myslí, že tam berou půl milionu, ale je tam velké množství asistentů, kteří dřou a o té práci ten dokument je, je to hrozně zajímavé.”

Zároveň dodává, že by chtěl ještě natočit i nějaký větší projekt. „Přál bych si natočit ještě nějakou minisérii a chtěl bych dělat humorné věci. Lidé se u nás málo smějí, a proto bych chtěl natočit něco zábavného.“

Druhým dechem pak doplňuje, že se rád podívá i na práci českých kolegů. V poslední době ho zaujal film Banger, který se celý natáčel na mobilní telefon. Podobný sen prý kdysi měl i Olmer, nicméně k tomu neměl nikdy dostatečnou kuráž.