Facebook
Instagram
Talk show Miluše Bittnerové Na kafeečko tentokrát navštívila herečka Vilma Cibulková (60). Promluvila o tom, jakou proměnou prochází po šedesátce, ale zavzpomínala také na své dětství. Jaký vztah má se svými dvěma sestrami a proč si s maminkou stále píše dopisy? Jaká byla její cesta k divadlu? Mají to krásné ženy v životě těžší? A proč je nadšená, že už se ve filmu nemusí svlékat?
Herečka Vilma Cibulková (60) patří mezi naše nejkrásnější herečky, byť to o sobě nerada slýchá. V talk show Na kafeečko také připustila, že na svém věku shledává krásné právě to, že se do rolí svůdnic už nemusí stylizovat. "Jsem tak šťastná, že jsem překročila tu šedesátku! Konečně! Už nemusím nikde poslouchat „femme fatale“ a všechny ty přívlastky, ta hodnocení proporcí…" raduje se herečka, kterou mimo jiné proslavila kompletně odhalená scéna ve filmu Pupendo. Film přitom natáčela už ve svých čtyřiceti letech.
Teď už se svlékat nemusí – a pochvaluje si to. "Víš jak se mi ulevilo, když ta jistá část už opět nemusela být moje? Zase jsem to mohla být celá já. Nesmírně se mi ulevilo. Víš, jak se s tím dobře žije?" směje se herečka, které byste věk rozhodně nehádali. A pokud ji chcete vidět naživo, aktuálně exceluje například v novém představení Strašnického divadla Růžové svatby, kde hraje s kolegyní, herečkou Michaelou Dolinovou.
Vilma Cibulková denně vstává v 5.10 hodin
Vilmo, budete s novým představení Růžové svatby jezdit také po republice?
Samozřejmě. Velmi se na to těšíme.
Máš ráda zájezdová představení?
Co si budeme povídat, jsem na volné noze 30. rokem a to znamená, že se předpokládá, že budu jezdit po vlastech Českých. S téměř každým představením, které jsem za těch 30 let dělala – když jsem byla v Ungeltu, jezdili jsme, stejně tak Pod Palmovkou. Jezdili jsme s velkými scénami a s velkými příběhy. Vlastně neustále. A já jsem ráda, jsem kočovník.
Občas mám pocit, že z těch měst znám jenom benzinové pumpy.
Já mám občas ráda dlouhé šňůry, byť mám doma zvířectvo a opouštět dům a vědět, že tam ty moje živé bytosti budou pár dnů samy, to mi nedělá dobře. Pravda, oni tam sami nejsou – samozřejmě – ale já jsem bez nich. Ale když jsou šňůry, tak já si většinou neodpustím ranní výlet. Jsem ranní ptáče a pravidelně, už 30 let, vstávám v 5 hodin a 10 minut. A to už se neodnaučí, vím, že to tak prostě zůstane. A co neudělám do dvou hodin do odpoledne, to už během dne nestihnu. Takže když jsme na šňůře, druhý den jdu okamžitě cestovat po městě. Kostely, muzea, ulice, krámky, popovídat si.
Nutíš kolegy, aby chodili s tebou?
Ne, zvládám to i sama, aspoň mám potom co vyprávět. To bych jim neudělala. Kdo se má učit, nebo je bez dětí a může si odpočinout a věnovat se sám sobě, ať to dělá. Tak to má být.
Vilma Cibulková si s mámou píše dopisy
V novém představení Růžové svatby jste dvě sestry. Ovšem ty jsi prostřední ze tří sourozenců. Jaké je být prostřední?
Šílené. Ale Ivanka by za sebe řekla, že je šílené být prvorozenou. Já říkám, že je šílené být druhorozenou. A Verunka, náš mazlánek, ta je o 11 let mladší než já a o 13 let mladší než Ivanka. Ta zase určitě říká, že je příšerné být narozená jaké třetí. No tak samozřejmě, my už jsme byly z domu. Když vyrůstala, já už jsem byla v Národním divadle a Ivanka už osazovala pole někde kolem Žlutic. Takže ona vyrůstala sama. My také, ale já jsem měla Ivanku a Ivanka měla mě. Takže tu nakládačku, kterou ode mě Ivanka dostávala… prý jsem ji tyranizovala, ale není to pravda. Druhorozený si musí najít prostor v životě.
Jako druhorozená můžu říct, že všechny zákazy musí prorazit prvorozený a člověk se v tom potom veze.
Ano, to je pravda, ale já jsem se nevezla. Ona mě vždycky práskla. Že jsem si přeřizovala hodinky, že jsem ji přemluvila, že přijdeme později a na něco se vymluvíme… vždycky mě práskla. Vždycky jsem se jí zeptala: „Neřekneš to?“ A ona: „Ne! Neboj se.“ A vyžvanila to.
Fascinuje mě tvůj vztah s rodiči, viděla jsem dokument Neobyčejné životy.
To už uběhla doba, je to nejméně třináct nebo čtrnáct let. Nemám ten dokument nijak extra ráda. Padnul mi do doby, kdy mi nebylo moc do zpěvu. Ale moji rodiče jsou asi to nejkrásnější, co se nám sestrám v životě povedlo. Vychovat si takhle krásné rodiče.
Jestli chcete vidět maminku, podívejte se na Vilmu Cibulkovou z levého profilu. Z pravé strany je to zase tatínek.
Ale skutečně se mi ta špička nosu zvětšuje. Říká se, že to není pravda, ale čím jsme starší, tím se nám ty koncovky tak trochu zvětšují.
Líbí se mi, že si s maminkou píšete dopisy. Kdy to začalo?
Začala to určitě už na střední škole a pokračovalo na vysoké, když jsem byla v Praze. Táhlo se to dlouho, Šimonka už byla na světě. A jsou to ručně psané dopisy. Pokoušíme se o email, ale není to ono. Tam se člověk rozepíše, ale už to ztrácí autenticitu. Vzít pero do ruky! Jsem sběratel per, miluju všechno, co šustí papírem a co voní tužkou nebo náplní. V dětství byl můj sen pracovat v Narpě. V 60. a 70. letech byla papírnictví Narpa. Toužila jsem být obklopena papíry, pastelkami, tuhami a tužkami.
Vilma Cibulková vzpomíná na cestu k divadlu
Překvapuje mě tvá cesta k divadlu. Na Karlovarsku, mezi Krušnými a Doupovskými horami, se asi tolik herců nenarodilo. Možná jsi první?
Kdepak. Ve stejné porodnici se narodila Káča Pavelková a také Ondřej Pavelka. A myslím, že se ve stejném kraji narodil Aleš Cibulka a další moje jmenovkyně Petra Cibulková. Ta se nedlouho po studiu DAMU dala na výtvarnou dráhu a je malířka.
Ale ve tvé konkrétní vesničce jsi zřejmě byla jediná. Měli jste tam alespoň ochotníky? Hrála jsi vůbec někdy divadlo předtím, než jsi šla na DAMU?
Ano, hrála jsem ve druhé třídě. Moje první role byla čert, který se nechtěl umýt, tak ho hodili do vany. V té vaně jsem se rychle převlékla z černých tepláčků do bílých punčocháčů a do trička. Druhá moje role byla ve třetí třídě lakomý sedlák. Hrála jsem lakomého sedláka, který když mají přijít sousedi, schovává jitrnice pod postel a husičku do trouby.
Kolikrát v životě jsi předtím byla v divadle?
Nikdy. V první třídě jsme vyrazili do Karlových Varů do velkého divadla na Kašpárka. Vím, že si z představení vůbec nic nepamatuji, protože jsem se na něj nekoukala, ale koukala jsem všude kolem sebe. Nesmírně se mi líbila ta budova – červené sedačky a celý ten chrám. Jako malý človíček jsem byla unešená. Takže sen o herectví – jako takový – skutečně neměl kde vznikat. Vznikal porůznu. Vyrostla jsem na pajdě ve třídě plné děvčat a přesto jsem občas dovedla udělat šašoura – když jsem se osmělila. Možná jsi ještě zažila dobu, kdy byl na školách fenoménem recitační projev.
No jistě!
Byli jsme vizitkou školy, když jsme některou báseň dokázali přetlumočit. S tím jsem měla velké úspěchy. Ale vybírala jsem si nádherné básně, protože jsem měla volnou ruku – Nemožně zelenou krajinu, Hraběte nebo Žáčka, který se vázal k pajdě a k dětem. Hravé scény a hodně improvizace. Když jsem jezdila na kroměřížské festivaly, byla tam i improvizace, nejen recitace. Velmi brzy jsem se naučila na jevišti existovat, ale nejhezčí moment byl pro mě ten, kdy jsem se na jeviště postavila a dlouho nevěděla, co se bude dít. Nevím, kde se vzala ta touha, ale okamžitě jsem věděla, jak si zjednat klid. Postavila jsem se na jeviště, nevím, co jsem měla v očích, strach to rozhodně nebyl, a nespustila jsem dřív než za minutu – což je na jevišti dost dlouhá doba. Udělala se tam bublina a byl to nejsilnější okamžik, potom už bylo jedno, co jsem říkala.
Takže tebe nikdo na DAMU nepřipravoval?
Ne. Navštívila jsem tu paní Pavelkovou, kterou mi kdosi z pedagogů na pajdě doporučil. Byli jsme velmi vyhlášená škola. Ona se se mnou setkala a řekla: „Mně stačí tě vidět. Jdi domů! Na tomhle já nemám co…“ Pokusila jsem se jí něco předvést, ale říkala, že mi nemá co říkat. „Přeju ti jenom tfuj tfuj, úspěch, a bude to dobré.“ Měla jsem tu velkou drzost a vlezla jsem před komisi na DAMU jako nepopsaný list.
A okamžitě tě vzali.
Já jsem se všemu smála, byla jsem velmi pozitivní, protože jsem vlastně vůbec nevěděla, do čeho lezu. Byla jsem velmi bezprostřední človíček. Pro pánskou část komise jsem byla na svůj věk velmi vyvinutá. Během let jsem to potom musela shazovat. Co bych za to dneska dala, jak krásně jsem byla vyvinutá.
Ty jsi divná.
Ale já baštím všechno! Co bych dala za ty hezké boky.
Myslíš, že krása je výhoda? Ať už v životě, nebo na divadle.
Nedávno jsem si o tom s někým povídala. Říkám: „Zamýšleli jste se někdy nad tím, že to ti takzvaně hezcí lidé mají těžké.“ Sama víš, Miluško, že lidé s touto vizáží nebo s pravidelnými rysy… samozřejmě, krása je krásná, pokud se snoubí vně i vnitřně v krásný a harmonický celek. Myslím, že takoví lidé to mají rozhodně těžší. Představím si typické krasavce, jako je Brad Pitt, nebo hoši, kteří umí stárnout, třeba Tom Cruise. Jak to pro ně muselo být obtížné! Vím, že Amerika je do toho nějakým způsobem tlačila. U nás je to třeba Kačenka Brožová.
Vilma Cibulková o svlékání a naivitě
Nemluv o jiných. Řekla jsem doma, že jdu s tebou točit rozhovor, a můj manžel řekl: „Prosím tě, zeptej se, kdy se zase bude svlékat!“
Já jsem tak šťastná! Jsem tak šťastná, že jsem překročila tu šedesátku! Konečně! Už nemusím nikde poslouchat „femme fatale“ a všechny ty přívlastky, ta hodnocení proporcí…
Ale také jsi se musela přehrát do rolí maminek.
Mě to ani nenapadlo, že bych se musela přehrávat, zkrátka ke mně začaly chodit ty charakterní role velmi záhy. Vlastně si ani nepamatuji, jestli jsem měla období nějakých naivek. Myslím, že jsem hrála ve Věci Makropulos – a to byla jediná. První a poslední naivka. Potom přišla Chuť medu a to už byla poškrábaná holka, která měla kvůli své mamince alkoholičce kus života za sebou. Nádherná látka, ale zdaleka už to nebyla naivka.
Lícovalo ti to se životem? Byla Vilma někdy naivkou?
Já jsem naivní neustále. Jsem. Jé, jak se já sama umím překvapovat! Je to kouzelné. Byla doba, kdy jsem si to strašně vyčítala, kdy jsem si za to nadávala: „Jsi naivní!“ Potom jsem si řekla, že je to vlastně roztomilé. Protože naivita je defacto důvěra. Je to víra, obdiv toho, co sama neumíš. Dokážeš obdivovat lidi, kteří jsou řemeslně zdatní, profese jiného druhu, a je to dětský pohled. Nikdy nezapomenu na jednu z nejkrásnějších soch, kde se velmi často nalézám. Paní Hana Vichterlová, jedna z našich sochařek z období 19. a 20. století, je autorkou jedné z nejkrásnějších soch. Je to asi dvanáctiletá dívenka na pokraji rozpuku a jmenuje se Úžas. Když se řekne slovo naivní, čistý nebo důvěřivý, tak vždycky vidím tuhle přenádhernou sochu. Tam se velmi často nalézám, nadávám si za to a říkám si: „Co když je to jenom víra? Co když je to jenom čistota? Čeho nejsem schopná já, toho nejsi schopný ani ty, třeba nějakých zákeřností.“
Po tom všem, co se ti v životě stalo – i vůči mužům – to máš v životě takhle?
Ano. Ale je to velmi těžké.
Ale kdo tě chrání?
Ty sám. Ale to musíme všichni. Nebo k tomu dospějeme, že? Bylo by to fajn. Je hezké vědět, že se o sebe můžeš opřít. To poznání je určitě velmi osvobozující.
Měla bych se zeptat na něco přízemnějšího.
Třeba kdy se budu zase svlékat? A už jsi svému manželovi vysvětlila, že v Pupendu to částečně nebylo moje? Jen chodím a přesvědčuji.
Ne ne?
Ne, všechno přece nebylo moje. Víš jak se mi ulevilo, když ta jistá část už opět nemusela být moje? Zase jsem to mohla být celá já. Nesmírně se mi ulevilo. Víš, jak se s tím dobře žije?
O čem dalším promluvila Vilma Cibulková:
- O nové divadelní hře Růžové svatby
- Jakou metodou se učí divadelní texty
- Zda má raději dramatické nebo komické role
- Jak účinně zhubnout a udržet si váhu díky fázím měsíce
Související články
