Možná je to zvláštní, ale lidé jezdili na dovolenou i za války. Němci například pořádali zájezdy pro dělníky a řemeslníky. Rozhodně by to však nebylo proto, že by jim chtěli udělat radost. Chtěli je hlavně motivovat k vyšší výkonnosti.
Dovolená byla běžnou záležitostí i za protektorátu. I když tu za války byla spousta bídy, žili tu lidé, kteří měli majetek, auta, letní byty a okolního utrpení si snažili nevšímat. Pak tu samozřejmě byli odbojáři a odpůrci, kteří si o dovolené mohli tak nechat zdát.
Lidé se snažili žít běžný život. Chodili do práce, večer šli do biografu a samozřejmě toužili i po dovolené. Především ti majetnější. Jezdilo se na Mácháč nebo do lázní. Oblíbené byly lázně Poděbrady. Kolektivních dovolených se mohli zúčastnit zaměstnanci ze strategických odvětví. Němci si je upláceli a dovolená byla jedním z benefitů.
„Ti méně majetní, většinou dělníci, byli organizováni. Vlastně jediná povolená odborová organizace byla Národní odborová ústředna zaměstnanecká. Ta pořádala po německém vzoru to, čemu my dodnes říkáme odborová rekreace,“ vysvětluje historik Jiří Padevět.
S těmito dovolenými „za odměnu“ začali Němci před atentátem na Heydricha a pokračovali s nimi i po něm. Ty ozdravné a zotavovací nesly dokonce jeho jméno.
Pokud vás zajímá, jak tyto pobyty vypadaly, stačí si vzpomenout na rekreace ROH, které se od nich moc nelišily. Pořádaly se na stejných místech a dokonce měly i podobný program. Ideální bylo slunné místo u vody, kde se dal připravit dopolední i odpolední progam.
Skvělá byla samozřejmě také kolektivní strava v exkluzivní, desinfekcí zapáchající jídelně. Prostě si tam každý dělník musel bezesporu odpočinout a plán pro wehrmacht následně plnil na více než sto procent.
Také se provozoval tramping. Trampové jezdili do původních osad, které se nestaly součástí výcvikového prostoru. Svobody v přírodě se nechtěli vzdát, i když jim hrozilo nebezpečí. Prostě alespoň tímto způsobem rebelovali a stavěli se proti režimu.
„Kolem Sázavy včetně Medníku byl velký výcvikový prostor Waffen-SS, takže tam se nejezdilo. Ale jezdilo se na jiná místa, kam to šlo. Byl to určitý výraz svobody,“ připomíná Padevět.