Smažené morče, zlatý komunismus, fobie z deště. 10 bizárů, se kterými se setkáte v Jižní Americe

Umíte španělsky? To jste si jen mysleli...

Existuje nějaká obecná představa o latinskoamerické verzi španělštiny, kterou najdete na konci všech učebnic, jenže ta se pohybuje jen v rovině teorie. V Chile se mluví chilsky, v Argentině a Uruguayi mají svůj žvatlavý přízvuk plný š (což je písmeno, které standardní Španěl nebo Chilan nevysloví, ani kdyby se rozkrájel), v Peru si zas budete moct fandit, když andským Indiánům budete vůbec rozumět.

Teprve tady poznáte, co znamená být běloch

Záříte jak z reklamy na zubní pastu. Jste úplně bílí a všichni si toho všímají. Někdy na vás jenom zírají (zvlášť děti to mají v oblibě), jindy se k vám chovají jako k honoraci a jindy zase dost nepříjemně, protože si myslí, že váš dědeček byl patrně dobyvatel, co je přijel zkolonizovat... Černoši na tom mohou být podobně. S jednou černošskou studentkou z USA jsme se shodli na tom, že na ulicích v Chile opravdu moc nepříjemně svítíme.

Jste socka

Nemáte iPhone? Tak to se jděte zahrabat. Latinoameričani sice mohou žít v domech, kde dá práci přemluvit sprchu, aby z ní tekla teplá, ale většina z nich má v kapse poslední nebo předposlední model iPhonu. Androidům se tu moc nefandí, proto se taky iPhony tak kradou. Pokud mým známým někdo ukradl telefon, vždycky se jednalo o iPhone. Můj Sony přežil všechny party v Santiagu, nerozdýchal až pád na kamennou podlahu chilské národní knihovny.

Kriminalita tu je, ale Narcos nečekejte

„Tam je tak nebezpečno!“ plakala babička, když jsem oznámil, kam se na šest měsíců stěhuju. Obraz Latinské Ameriky ze seriálů na jihu kontinentu neplatí.

Santiago není o nic nebezpečnější než západoevropská města (Praha je superbezpečná, ta se nedá s ničím srovnávat). Za půl roku mě ani jednou neokradli. Stačí dodržovat následující pravidlo: neukazovat šperky, hodinky, netelefonovat z ulice (pokud tedy nemáte Android, viz výše) a nechovat se jako nafoukaný gringo = Severoameričan.

Sežrat se dá všechno

Hmyzí bizáry se tu sice neservírují, ale seženete tu kuriozity a pochopitelně je musíte ochutnat.

Přístav Valparaíso najdete v Chile, místní specialita je koňský steak. Údajně vám koninu předloží, i když si objednáte něco, co není v menu vyloženě označeno jako hovězí... V Peru zkuste alpačí maso, má barvu jako kuřecí, ale chutná jako výraznější hovězí. V peruánských Andách musíte vyzkoušet i cuy, neboli morče. Je to ten stejný domácí mazlíček ze zverimexu, akorát smažený nebo pečený na klacku. Bude to na vás koukat očičkama a pořádný kus masa to má akorát na zadku.

Peru je pokladnice chutí, musíte si koupit také Inca Kolu, jasně žlutou limonádu s příchutí žvýkaček, která je prakticky národním nápojem. Všude při pobřeží si objednejte ceviche, syrové ryby namočené v omáčce z citronové šťávy a všelijakého koření.

Jste na kontinentě revolucionářů, tak pozor!

Odkaz Che Guevary, Castra i Bolívara tu pořád žije. Na chilských univerzitách se občas stane, že studenti házejí po policajtech molotovy, v Bolívii a Peru zase mohou horníci zablokovat silnice klidně na několik dní (i můj autobus zastavil protest na krásných 12 hodin).

Chilani se víc bojí deště než zemětřesení

Nikdy jsem neviděl takovou paniku, jako když v Chile začne pršet. Lidé utíkají, schovávají se a nadávají. Když se otřese země, přejdou to slovy, že dnes byl „temblor“, tedy lehké chvění. To lehké chvění je až do 7 stupňů Richterovy škály, což představuje sílu, kterou by většina evropských staveb nerozdýchala.

Pro Chilany je to každoměsíční chleba. Až nad 7 stupňů se otřesy považují za zemětřesení. Já zažil 6,9 a byla to zábava...než mi došlo, že v Itálii by z toho byla národní tragédie. V Chile ne, zdejší budovy jsou na to připravené.

Komunisti tu jsou velká avantgarda

Zvláště v Chile, kde socialistickou vládu svrhla v roce 1973 pravicová vojenská junta, představuje komunistická strana sociální pokrok až dodnes. Právě zde se tak setkáte s názory, že lepší by bylo mít kubánský režim, nebo že váš profesor na univerzitě fandí Madurovi nebo Moralesovi. Romantickou představu o komunismu a socialismu jim z hlavy budete dostávat těžko a nemá to moc smysl.

Koloniální společnost tu přežívá dodneška

Je to skoro 200 let, co si zdejší státy vydobyly nezávislost. Vlastně to jsou jedny z nejstarších republik světa, ale pořád tu ucítíte koloniální časy. Naše evropské rovnostářství a individualismus tu narazí. Jihoameričani vytvářejí hierarchie i třeba mezi spolubydlícími nebo kolegy.

Až na konci pobytu jsem zjistil, že jsem v pyramidě našeho bytu až úplně dole, protože jsem nováček. Předtím mi to nedocházelo a byly z toho konflikty. Ovšem můj vrozený individualismus mi nedovoloval se podřídit. „Já sám!“ tu moc nefunguje, neustále se musíte ohlížet na komunitu, ke které dobrovolně nebo nedobrovolně patříte. Někdy je to příjemné, třeba na večírcích, jindy naprosto nesnesitelné, třeba když někdo dostane pocit, že váš přínos samozvané komunitě není takový, jaký by měl být.

Tak nějak si to tu zamilujete

Život je tu drsnější, ale ve výsledku se ve vašem srdíčku vytvoří prapodivná láska, která omlouvá všechny ty nepříjemnosti a nutí vás koukat na letenky zpátky.

***

Matouš Hartman

 Bydlel půl roku v Santiagu de Chile, aby poznal Jižní Ameriku. Studuje iberoamerikanistiku, takže výběr místa pro semestr za hranicemi byl jasný. O životě v Chile píše blog Checo en Chile. Sledujte ho také na jeho Instagramu.

***

Autoři článku: Matouš Hartman, Andrea Vránová