Sebemrskačství neboli flagelantství bylo asketické hnutí ve středověku, jehož přívrženci se na veřejnosti bičovali a chtěli tak pohnout své spoluobčany k pokání před nadcházejícím soudem světa. První takovýto veřejný "mrskačský festival" se konal přesně před 416 lety.
Flagelanti byli přívrženci středověkých hnutí a bratrstev, které prováděly pokání veřejným bičováním. Jev se rozšířil zvláště ve druhé polovině 13. století, kdy skupiny osob táhly městy a venkovem a přitom se modlily a veřejně se samy nebo navzájem bičovaly.
Bičování byla asketická praxe, která se rozšířila již v 11. stol. mezi poustevníky. A byl to právě poustevník Ranieri Fasani, který je roku 1260 propagoval v Perugii i mezi laiky a založil tak Compagnia dei Disciplinati di Cristo neboli Družinu Kristových mrskačů.
Lidé ze všech společenských vrstev táhli v průvodu od města k městu, bičovali se a zpívali, takže se k nim přidávali další. Z Itálie táhli i do Rakouska, Uher, Bavorska, Polska a do Porýní.
Protože z potulek flagelantů vznikaly různé konflikty, papež Urban IV. hnutí brzy zakázal. Další vlna podobného kajícnického hnutí vznikla v době velké morové epidemie, která se od roku 1348 rozšířila po celé západní Evropě, od Itálie až do Anglie, Dánska a Čech.
V Čechách dal ale sebemrskače na podnět Arnošta z Pardubic král Karel IV. ze země vyhnat. S návratem katolictví v období rekatolizace se do Čech tento projev zbožnosti však vrátil. Veřejné průvody bičujících se kajícníků, řeholníků i laiků – například z tzv. mariánských náboženských družin – se konaly zejména na Velký pátek. Chodívaly středem města za svitu pochodní, v čele jely na koních symbolické postavy – „Herodes“, „Pilát“ a ostatní soudci Kristovi – a na alegorických vozech byly předváděny živé výjevy z umučení Krista.
Zejména v Německu se flagelanti organizovali do přísně organizovaných sekt, nosili bílé roucho s křížem a vytvářeli si i vlastní učení, například o tom, že účast v průvodu po dobu 33 dnů zbavuje člověka všech hříchů. Konrad Schmid o sobě roku 1360 prohlásil, že je mu svěřena všechna církevní moc a autorita; poté byl roku 1369 upálen. Soudy s flagelanty poté pokračovaly až do konce 15. století, zejména v Durynsku. Podobná, ale méně rozšířená hnutí se pak vyskytovala zejména v jižní Evropě a ve španělských koloniích až do 19. století.