Chladnokrevná sovětská odstřelovačka: Ljudmila Pavličenko získala na frontě přezdívku Lady Death

Do Rudé armády vstoupila Ljudmila Pavličenko ve čtyřiadvaceti letech, připojila se tak ke skupině dalších 2 000 sniperek, z nichž se konce války dožilo jen 500. Pavličenko se díky svému skóre stala jednou z nejsmrtelnějších a nejvýkonnějších odstřelovaček v historii.

Mohlo by Vás zajímat:

Bílá smrt: Odstřelovač Simo Häyhä byl postrachem Rudé armády, přežil i kulku v obličeji

Jak se Ljudmila Pavličenko stala odstřelovačkou

Ljudmila Pavličenko se narodila v roce 1916 v Bile Cerkvě, jež je nyní součástí Ukrajiny. Její otec Michail Belov byl komunista a voják. Ráznou povahu tak zřejmě zdědila po něm. Když jí bylo čtrnáct, přestěhovali se do Kyjeva, kde se zapsala do třídy ostrostřelců. Měla pro to přirozený talent. Odznak za úspěch se tak dostavil velmi brzy. Její soutěživý duch a přesvědčení, že by v armádě měly být i ženy, ji dovedl až ke kurzu na odstřelovačku. Vadilo jí, jak se chlapec ze sousedství vytahoval, že na střelnici exceluje. A chtěla mu dokázat, že není jediný.

V roce 1932, to jí bylo šestnáct, se vdala a měla syna. Manželství ale dlouho netrvalo, takže se brzy vrátila k rodičům. Ti jí sice pomáhali, ale musela se postarat i sama, hlavně finančně. Během studií na pedagogické škole také pracovala v továrně. V červnu 1941, kdy už měla po maturitě, zahájilo Německo operaci Barbarossa, jež spočívala v napadení SSSR. Ljudmila neváhala ani vteřinu a vydala se do náborové kanceláře, která sídlila v Oděse. Tam se přihlásila k pěchotě.

Nešlo to ale jako po másle. Prakticky je musela uprosit, aby ji vzali. Stále jí nabízeli místo zdravotní sestry. To ale ona nechtěla. Zajímal ji boj. Přesvědčily je až její úspěšně absolvované kurzy v odstřelování. Přidělili ji k 25. střelecké divizi Rudé armády, ale i tam se musela nejprve osvědčit. Její první úkol (prověrka) zněl: zastřelit dva Rumuny, kteří měli kolaborovat s nacisty, a to ze vzdálenosti 402 metrů. Samozřejmě uspěla. Jen pak, když vzpomínala na léta aktivní služby, litovala, že se ti dva nepočítali do jejího skóre.

Mohlo by Vás zajímat:

Tragický osud ruské sniperky: Roze Šanina neunikl jediný nacista, ztratila však schopnost cítit lásku

Přezdívka, která sedla: „Lady Death“

Během obléhání Oděsy, v období od srpna do října 1941, zlikvidovala 187 vojáků. Mezi říjnem a květnem 1942, během bitvy u Sevastopolu, stoupl počet na 257 zastřelených. Že byla skutečně neortodoxní, dokazuje i fakt, že zatímco odrážela jeden útok za druhým, našla si čas na druhou svatbu. Bohužel to skončilo tragicky. Manžel byl brzy poté zabit. Jak válka pokračovala, Pavličenko přijímala stále nebezpečnější a náročnější úkoly. Jeden souboj s nepřátelskými snipery trval dlouhé tři dny. Ale i z něj vyšla jako vítězka. Vzpomínala na to jako na nejvypjatější okamžik svého života. Stačil jeden špatný pohyb a přišla by o život.

Za necelý rok služby v Rudé armádě skolila 309 Němců, včetně 36 odstřelovačů Osy. Není divu, že si jí začali nacisté všímat. V předních liniích se tak začalo z reproduktorů ozývat: „Ljudmilo, pojď k nám, dáme ti spoustu čokolády a uděláme z tebe důstojníka“. Když ale nabídka úplatku nezabrala, začalo se vyhrožovat: „Počkej, až tě chytíme. Roztrháme tě na 309 kousků“. Vysloužila si také přezdívky Lady Death a ruská dě*ka z pekla.

V červnu 1942 byla zraněna střepinami z minometů a převezena do nemocnice. Když se uzdravila, nebyla, ke svému údivu, poslána zpět na frontu, nýbrž do Spojených států, kde se snažila najít podporu pro otevření druhé fronty, čímž by Rudé armádě velmi pomohla.

Mohlo by Vás zajímat:

Vdova z tanku a krvavá msta: Po vraždě manžela se Marija Okťabrskaja stala postrachem nacistů

Úspěšné turné po Americe

Lady Death dorazila do Washingtonu na podzim roku 1942. Stala se tak první sovětskou občankou, kterou přivítali v Bílém domě. Dokonce se jí podařilo navázat přátelství s Eleanor Roosevelt. Spojily je podobné názory na práva žen. Kontakt spolu, pomocí dopisů, udržovaly i po Ljudmilině odjezdu. Znovu se obě dámy setkaly v roce 1957, kdy Roosevelt navštívil Moskvu.

V USA ale nepocítila jen podporu, ale i kulturní rozdíly. Reportérky ženských magazínů se jí ptaly, zda používá pudr, lak na nehty a kulmu na vlasy. Zkritizovaly také délku její sukně, kterou nosila k uniformě, a že ve stejnokroji vypadá tlustá. A to ji naštvalo. Uniformu nosila s hrdostí. Měla na ní připnutý Leninův řád. Několikrát byla také zbrocená krví spolubojovníků. Nechala se slyšet, že se americké ženy musí ještě naučit, co to znamená nosit uniformu. Vrcholem bylo, když se jí jeden novinář dotázal, jakou barvu má její spodní prádlo. Odpověděla mu, ať k ní přijde blíž, že mu chce „jednu ubalit“.

Po návratu jí byla uděleno nejvyšší vyznamenání Hrdina Sovětského svazu a rovněž byla na její počest vytištěna poštovní známka s její podobiznou. Do přední linie se již nikdy nevrátila. Stala se z ní instruktorka pro nové odstřelovače. Po válce vystudovala vysokou školu a začala se věnovat práci historičky. Zemřela po mozkové mrtvici v roce 1974, dožila se 58 let.

Mohlo by Vás zajímat:

Pérák: Záhadný český hrdina trestal nacisty i kolaboranty, ale byl prý také postrachem žen a dětí