Cong (18): Než jsem se přihlásila do taneční soutěže, nikdy jsem si neuvědomila, že bych byla tak jiná

Na vesnici jsme bydleli odjakživa. Máma tam měla obchod, táta pracoval většinou mimo domov, a tak jsem byla zvyklá být sama nebo si vystačit s několika kamarádkami. Nikdy jsem se necítila úplně jako součást, ale nebylo to nic, co by mě nějak zvlášť trápilo. Lidi nás brali, zdravili nás, mámin obchod měl svoje stálé zákazníky. Na první pohled všechno v pohodě.

Mohlo by Vás zajímat:

Katka (45): Dcera udělala průšvih. Teď nás celá vesnice nenávidí a nejraději bych se odstěhovala

Takovou reakci jsem nečekala

Vždycky mě bavilo tancování. Když jsem se přihlásila do taneční soutěže na místní tancovačce, byla jsem nadšená. Dlouho jsem trénovala, po škole jsem chodila do kulturního domu a cvičila kroky, dokud jsem je neměla v hlavě. Partnera mi přidělili z jedné sousední vesnice, což bylo ideální, protože jsme se s nikým místním nemuseli moc domlouvat.

Ten večer jsem se snažila nevnímat nervozitu. Všichni byli v dobré náladě, zpívali, popíjeli pivo, smáli se. Když jsme přišli na řadu, začala hrát hudba a já jsem se snažila myslet jen na to, co jsem se naučila. Bylo to fajn. Cítila jsem, že nám to jde, a když jsme skončili, měla jsem pocit, že jsem do toho dala všechno. Oba jsem byli nadšení a můj taneční partner mě dokonce i objal. To bylo poprvé, bylo mi 14. Pak vyhlásili vítěze. Byla jsem v šoku, když řekli naše jména. Lidi začali tleskat, ale něco bylo divné.

Potlesk nebyl takový, jaký jsem si představovala. Někteří tleskali tak trochu z povinnosti, jiní jen stáli a koukali. Několik starších chlapů se po sobě podívalo a zakroutilo hlavou. Po chvíli se kolem mě začali shlukovat lidi. Nejdřív jsem si myslela, že mi chtějí pogratulovat, ale rychle mi došlo, že to není tak. Mluvili o tom, že by soutěž měla být „o českých tradicích“. Někdo říkal, že to nebylo spravedlivé, protože já do těch tradic prý nepatřím. Stála jsem tam, poslouchala to a nechápala, co se děje. Předtím mi nikdy nikdo do očí neřekl, že sem nepatřím.

Mohlo by Vás zajímat:

Irena (39): Syna obvinili z krádeže telefonu. Ten se nakonec našel, ale na nás už se všichni dívají jako na zloděje

S nikým jsem o tom nemluvila

Doma jsem o tom mámě moc neřekla. Byla unavená a měla dost svých starostí. Ale večer jsem se podívala na Facebook a viděla, že se o té soutěži začalo psát. Lidi říkali, že jsem vyhrála jen proto, aby to bylo „správně“ a „politicky korektní“. Jiní psali, že jsem si to nezasloužila, protože „tohle není naše kultura“.

Ve škole to bylo ještě horší. Spolužáci, kteří se mnou dřív normálně mluvili, si najednou šeptali nebo se mi začali vyhýbat. Když jsem se snažila přidat do rozhovoru, přestali mluvit. Jedna holka se na mě dokonce utrhla: „Doma se o ničem jiném nemluví. To tvoje vítězství byla ostuda.“ Byla jsem zmatená. Myslela jsem, že jsem něco dokázala, ale místo toho jsem se cítila, jako by mi všichni dali najevo, že jsem méně než oni.

Reakcí si všimli i moji rodiče. Nejdříve byli naštvaní, protože nikdy předtím neměli problémy, ale pak se rozhodli ze vsi odejít. Přestěhovali jsme se do města, kde jsme najednou ničím nevyčnívali a já jsem se oklepala, začala tancovat znovu a dneska jsou součástí týmu, který jezdí na taneční soutěže po celé republice a s podobnou reakcí jsem se znovu naštěstí nesetkala.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Sofie (45): Dcera odmítá nosit do školy batoh a tenisky. Učitelka ji kvůli tomu nepřestává šikanovat