Facebook
Instagram
Když Danin manžel zjistil, že po svém zámožném otci nic nezdědí, hrozně se naštval. Ona ale věděla, že tchán k tomu měl moc dobrý důvod.
Když nemáte všechny informace, je snadné někoho špatně posoudit. Po přečtení závěti mého tchána si všichni začali myslet, že je skrblík, který svému vlastnímu synovi odepřel dědictví. Utěšovali ho a říkali mu, že se dá poslední vůle napadnout. Starý pán určitě nebyl při smyslech, když to psal... Netušili, jak daleko byli od pravdy. Tchán měl do poslední chvíle jasnou mysl a měl důvody, proč mému manželovi Marcelovi (40) nenechal ani korunu.
Tchána jsem si vážila
Někteří lidé berou svou tchyni a tchána jako nutné zlo. Já mezi ně nepatřím. Opravdu mám ráda Marcelovu matku a jeho otce Jana jsem přímo zbožňovala. Vždy mi imponoval. Obdivovala jsem jeho odhodlání a pevný charakter.
Svýma vlastníma rukama a tvrdou prací vybudoval z malého rodinného podniku velkou a ziskovou stavební firmu. Tvrdě pracoval na svém úspěchu a nikdy nebyl lakomý. Je běžné, že bohatí lidé myslí jen na sebe, ale Jan byl jiný.
Staral se o rodinu i cizí lidi. Pravidelně podporoval charitativní organizace a nikdy nikoho neodmítl. Vždy byl připraven pomoci, nejen slovem, ale i činem. Dnes už není mnoho takových lidí.
Byla jsem si jistá, že se mezi nimi něco stalo
Když jsem poznala Marcela, už pracoval ve firmě svého otce. Jan vždy zdůrazňoval, jak je na syna hrdý. Udělal z něj svou pravou ruku a často říkal, že jednou bude všechno jeho. Pak se jejich cesty rozešly. Můj manžel se rozhodl založit vlastní firmu. Překvapilo mě, že jen tak nechává otce samotného, zvláště když mu vděčil za všechno.
Když jsem se ho zeptala, proč se tak rozhodl, jen řekl, že jeho vize rozvoje podniku se neshoduje s plány jeho otce. Proto si myslel, že bude lepší, když půjde svou vlastní cestou. Tomu jsem ale nevěřila. Měla jsem pocit, že mezi nimi k něčemu došlo. Věděla jsem, že od manžela pravdu nezjistím, a tak jsem se rozhodla zeptat tchána.
„Všechno je v pořádku, miláčku. Opravdu,“ ujišťoval mě.
„Tak proč mám pocit, že mi neříkáš pravdu?“
„Protože jsi už předem předpokládala, že se mezi námi něco stalo. Ujišťuji tě, že se nic nestalo. Marcel chce jít svou cestou a já ho plně podporuji. Pokud mě požádá o jakoukoli pomoc, neodmítnu.“
„Ale teď budete navzájem soupeřit.“
„To nevadí. Trh je dost velký pro všechny.“
I když oba popírali, že by se něco stalo, věděla jsem, že je v tom něco víc. Od té doby, co Marcel odešel, se s otcem téměř nevídal, a přitom si byli dříve velmi blízcí. Ale protože o tom nechtěli mluvit, nenaléhala jsem.
Závěť všechny překvapila
Jan zemřel před půl rokem. Ukázalo se, že už nějakou dobu bojoval s rakovinou. Nikomu to neřekl, což mě nepřekvapilo. Můj tchán si nikdy na nic nestěžoval, jako by nechtěl zatěžovat rodinu svými problémy. Vše si raději nechával pro sebe.
Jako organizovaný člověk před smrtí vyřídil své záležitosti a svou poslední vůli vyjádřil ve formální závěti. Celá rodina se sešla v kanceláři notáře. Ten přečetl závěť a všichni nevěřícně otevřeli oči. Všichni kromě mě.
Ukázalo se, že můj tchán většinu svého majetku odkázal manželce a dceři. Zbytek byl určen na vytvoření vzdělávacího fondu pro vnoučata. Také vyjádřil přání, aby firma, kterou budoval celý život, byla prodána a získané peníze darovány vybraným charitativním organizacím. Marcela ve své poslední vůli nezmínil ani jedním slovem.
Když jsme vyšli na čerstvý vzduch, Marcela začala utěšovat jeho matka a sestra. Říkaly mu, že Jan určitě nebyl při smyslech, když psal svou závěť. „Můžeš tu závěť napadnout a my ti to nebudeme mít za zlé,“ pronesla tchyně. Já však věděla, že to Marcel neudělá. Moc dobře věděl, proč ho otec nezahrnul do dědictví.
Tchán mi řekl všechno
Kromě něj jsem znala pravdu jen já. Když byl Jan velmi nemocný, zavolal si mě na rozhovor.
„Dano, musím ti něco povědět, ale prosím tě, abys to nikomu z rodiny neříkala. Udělal jsem rozhodnutí, která ti mohou připadat nelogická, ale musel jsem to udělat. A chci, abys pochopila mou motivaci.“
„Víš, že tvoje tajemství u mě budou v bezpečí.“
„Vím, a proto se ti chci svěřit. Možná tě to překvapí, ale Marcela jsem nezahrnul do své závěti.“
„O jaké závěti to mluvíš. Vždyť se uzdravíš. Už jsi překonal větší výzvy.“
„Oceňuji tvé povzbuzení, ale oba víme, že mé dny jsou sečteny. A nechci, abys na mě vzpomínala jako na člověka, který nespravedlivě ublížil své rodině. Pamatuješ si, jak ses mě ptala, co se stalo mezi mnou a Marcelem?“
„Samozřejmě...“
„Stydím se to přiznat, ale tehdy jsem ti lhal. Stalo se něco, co znemožnilo, abychom spolu dál pracovali.“
„Co to bylo?“
„Víš, jak důležitá pro mě byla vždy charita? Pověřil jsem Marcela podporou charitativních institucí. Myslel jsem, že dělám správnou věc. Chtěl jsem, aby přijal můj přístup k těmto záležitostem a jednou pokračoval v tom, co jsem začal. Ale on to zneužil. Zjistil jsem, že ve spolupráci s několika přáteli založil falešnou nadaci. Chápeš, co ti říkám? Nejenže z firmy odčerpal značné množství peněz, ale také je vzal těm, kteří je skutečně potřebovali. Když pravda vyšla najevo, rozhodl se, že je čas jít vlastní cestou. Přísahám ti, nevychoval jsem svého syna, aby byl takový. Vůbec ne...“ plakal.
„Proč jsi to tak dlouho držel v sobě?“
„Nechtěl jsem, aby ses s ním o tom hádala. Stále to nechci a pokud můžeš, slib mi, že to neovlivní váš vztah. Marcel je dobrý kluk. Jen udělal chybu a věřím, že by ji neopakoval. Ale musel nést následky. Věřím, že špatné činy by neměly být odměňovány. Proto jsem mu nic neodkázal...“
Dostal, co si zasloužil
Když jsme se po přečtení závěti vrátili domů, Marcel dal průchod své zlosti.
„Jak mě mohl takhle zradit?“ křičel. „Napadnu tu závěť, přísahám. Dokážu, že otec nebyl při smyslech.“
„Nech toho. Dobře víš, že otcova mysl nebyla nemocí ovlivněna.“
„Jak to můžeš říct? Ty peníze mi právem náleží!“
„Zřejmě si myslel něco jiného.“
„Co tím myslíš?“ zeptal se vyděšeným tónem, jako by tušil, že mi tchán všechno řekl.
„Nic konkrétního. Jen říkám, že tvůj otec musel mít důvod, proč tě ve své závěti nezmínil. Místo kňučení a vzteku udělej sebereflexi a zamysli se, jestli se nestalo něco, co mohlo ovlivnit jeho rozhodnutí.“
Zřejmě pochopil, co se mu snažím říct, protože už o tom nikdy nemluvil a nepodnikl žádné právní kroky týkající se závěti. Každý dostane to, co si zaslouží.
I když mu otec nic neodkázal, ve skutečnosti mu dal něco, co se nedá koupit. Tím něčím byla cenná lekce. Marcel si nakonec uvědomil, jak moc svého otce zklamal. Jak to vím? Protože nedlouho po jeho smrti se sám stal filantropem. V rámci svých možností, samozřejmě, ale důležité je, že už přemýšlí jinak...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Pavlína Jágrová o slavném strýci: Jaromír mě v podstatě vychoval, vlastního tátu jsem nepoznala
Pavlína Jágrová o slavném strýci: Jaromír mě v podstatě vychoval, vlastního tátu jsem nepoznala
Související články
