Daniela (28): Nový seriál mi v šestinedělí zamotal hlavu tak, že jsem se začala bát nereálných hrozeb

Když se mi narodil syn, celé dny se mi slévaly v nekonečný kolotoč kojení, přebalování a neustálého bdění. Unavená a možná trochu naivní, jsem si občas pustila nějaký hororový seriál, abych alespoň na chvíli unikla té monotónnosti. Měla jsem ráda děsivé příběhy o apokalypsách, takže když jsem narazila na nový seriál o zombie, neodolala jsem.

Mohlo by Vás zajímat:

Líza (36): Chtěla jsem, aby náš syn nejedl maso. Manžel ho ale tajně krmil fastfoodem

Potřebovala jsem uniknout všednosti

Zpočátku jsem to považovala za nevinný únik z monotónní reality. Jenže po pár dnech mi začalo docházet, že jsem asi udělala chybu. Poprvé to přišlo ve snu – stála jsem uprostřed místnosti, kde všude kolem mě byli živí. V náručí jsem svírala svého malého syna a přemýšlela, jak ho ochránit. V hlavě jsem hledala scénáře, jak přežít, ale žádné nebyly dost rychlé, dost bezpečné. Ráno jsem se probudila zpocená a srdce mi bušilo tak rychle, až jsem se musela několikrát zhluboka nadechnout.

Říkala jsem si, že to byl jen sen. Ale pak přišel další a další. Vždycky začal stejně: já, sama se svým plačícím neutěšitelným synem, zatímco na mě zpoza zavřených dveří doléhaly zvuky mozků chtivých těl. Některé sny byly tak detailní, že jsem v nich viděla každou drobnost, každý můj krok promyšlený tak, aby chránil mě a mé dítě. A přesto jsem se každé ráno probouzela s pocitem, že selhávám.

Mohlo by Vás zajímat:

Linda (32): Na pláži v Chorvatsku mi najednou zmizel malý syn. Následující desítky minut byly nejdelší v mém životě

V noci jsem se třásla hrůzou

S postupem dnů se ty sny změnily. Už jsem nebyla oběť, začala jsem být tou, která se musí rozhodovat. Bála jsem se těch rozhodnutí. Co když by nastala chvíle, kdy bych musela přemýšlet o věcech, na které nemám odvahu ani pomyslet? Co kdybych měla na výběr mezi přežitím sebe nebo svého dítěte? Ty sny mi ukazovaly možnosti, které jsem si nikdy nepřála vidět, a kladly otázky, na které jsem si netroufla odpovědět.

A pak přišla noc, kdy jsem se probudila a už jsem nerozlišovala, jestli to byl sen, nebo realita. Ležela jsem potmě a pevně držela syna v náručí, jako by mělo jít o naši poslední noc. Čekala jsem, že uslyším kroky, že něco projde kolem okna. Plakala jsem a třásla se hrůzou. „Co budu dělat? Co když začne plakat? Vždyť nás uslyší a přijdou si pro nás.“ Teprve když se rozbřesklo, jsem si uvědomila, že v místnosti nebyl nikdo kromě nás dvou.

Ten den jsem vypnula televizi a odložila horory na neurčito. Možná jsem chtěla jen uniknout, ale nakonec jsem si uvědomila, že někdy se před realitou utéct nedá. Osvobozující je však pocit, že mě ty sny už nepronásledují; zvláštní je, že mi ale zůstala úcta k vlastním hranicím a vědomí, že svoje dítě před zombie možná neuchráním, ale jaká je pravděpodobnost, že někdy budu muset?

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Monika (31): Chtěla jsem mít krásně čistá okna a málem mě to stálo zdraví