Danuše byla o víkendu v práci dokončit důležitý projekt. Když večer zamířila domů, zjistila, že její auto je zaváté sněhem. Pomocnou ruku jí podal kolega, který se pak stal jejím milencem...
Na svou obhajobu, pokud se to tedy dá tak říct, musím povědět, že jsem to nijak neplánovala. A za těch dvanáct let manželství s Ludvíkem (40) jsem ani jednou nebyla nevěrná. Až teď.
O víkendu jsem musela jít do práce
V pondělí jsme měli dokončit jeden projekt, ale už před víkendem bylo jasné, že se to nestíhá. Na našem oddělení mám největší děti a manžel už péče o ně zvládne, tak jsem se nabídla, že půjdu v neděli do práce a zkusím s tím pohnout.
Na celém patře nikdo nebyl. Tedy až na jednoho chlapa. Nevím, pod jaké oddělení patří, mám pocit, že vlastně ani netuším, jak se jmenuje. Když mě viděl přicházet, jen pokýval hlavou a vrátil se ke svému počítači.
Pustila jsem se do práce, ať toho stihnu co nejvíc. Byla jsem do toho tak zabraná, že jsem se odtrhla od počítače až tehdy, když se rozsvítilo světlo. Rozhlédla jsem se kolem a zjistila, že ten kolega na mě kouká. "Nebude vám vadit trocha světla?" zavolal přes celé patro. "V pohodě..." zakřičela jsem. Uvědomila jsem si několik věcí. Seděla jsem u počítače téměř pět hodin v kuse. A mezitím se venku setmělo a začalo sněžit.
Irma (35): Manžela podvádím s jeho mladším kolegou. Ten chce jít s pravdou ven
Moje auto uvízlo v sněhu
Když jsem se vrátila do reality, zjistila jsem, že nutně potřebuji čůrat. Odběhla jsem na záchod a cestou koukala přes velká okna ven. Sněhu přibývalo a nevypadalo to, že by měl přestat padat. Čůrání po pěti hodinách sezení u počítače bylo opravdu velkou úlevou.
Pak jsem ještě zkontrolovala svou práci, Když jsem měla jistotu, že v pondělí stačí doladit pouze pár detailů, mohla jsem konečně jít domů. Jenže na parkovišti mě čekalo překvapení. O víkendu o něj nikdo nepečuje a ke svému autu jsem se musela brodit sněhem. Bylo ho tolik, že mi nešlo otevřít dveře.
Snažila jsem se sníh odhrabat, ale za chvíli mi začaly mrznout ruce. To už jsem byla docela zoufalá. Poskakovala jsem kolem auta, kopala do sněhu a snažila se ho nějak dostat pryč, ale nic nepomáhalo. Sněhu naopak přibývalo. Od vyčerpání jsem se opřela o auto a začala brečet.
Mám románek s kolegou
"Není vám zima?" zeptal se mě najednou cizí hlas. Zvedla jsem hlavu a spatřila toho kolegu, co byl také v práci. "Co myslíte?" nadhodila jsem zoufale. "Pojďte ke mně do auta, pustím vám topení," pobízel mě. Bylo mi to divné, ale rovněž mi byla zima. Touha po teple zvítězila. Usadila jsem se v jeho autě a začala rozmrzat. Ještě skočil do budovy naší firmy a přinesl mi z automatu horkou čokoládu. "Nic lepšího tam nemáme," řekl a omluvně se usmál. Pak si sundal kabát, z kufru vytáhl lopatu a pustil se do odhazování sněhu.
Byla to trochu zvláštní situace. Pila jsem horkou čokoládu v cizím autě a koukala se, jak muž, jehož jméno ani neznám, vysvobozuje moje auto ze sněhu. Šlo mu to lehce a po chvíli jsem se přistihla, že myslím na to, jak mu pod svetrem pracují svaly. Když měl hotovo, oklepal ze sebe sníh a naskočil do auta. Musím říct, že mi imponovalo, jak všechno zařídil. A uvědomila jsem si, že je docela hezký. Bylo mi teplo a fajn. Navrhla jsem, jestli ho teď můžu pozvat na horkou čokoládu já.
Zapadli jsme do menší kavárny, v neděli podvečer tam zrovna nikdo nebyl. Seděli jsme boxu, kde bylo přítmí a kecali. A ani nevím jak, ale po chvíli jsme se líbali. Od té doby mám se svým zachráncem románek. Nevím, jak dlouho to vydrží, nemám v tomto směru zkušenosti. Ale chci si to užít co nejdéle, protože v posteli je ještě obratnější než tehdy na parkovišti...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.