Dcera Heleny Třeštíkové prozradila detaily o umělém početí s kamarádem: Máme se moc rádi, ale nejsme milenci

Máma s dcerou, dokumentaristka Helena Třeštíková (75) a producentka a radní Hana Třeštíková (42) promluvily o tom, jak umělecký svět ovlivnil fungování v jejich rodině. Dlouhé roky například Helena nevařila, proto se této role musela ujmout Hana a rodinu zvát na slavnostní nedělní obědy, u kterých se pouští výlučně vážná hudba. A od poloviny června bude možná vařit ještě o poznání častěji, protože přijde na svět její první dítě, holčička.

O miminko se Hanka dlouho neúspěšně pokoušela. V tradičním partnerském svazku ale není. „To znamená, že nemám manžela ani kluka, se kterým chodím. Ale mám kamaráda, který mi pomohl a se kterým jsme se domluvili. Je to umělé početí,“ vysvětluje otevřeně v talkshow Na kafeečko. Na výchovu přesto sama nezůstane, protože biologický otec holčičky se chce také zapojit. „Byť nejsme milenci, manželé nebo partneři, tak vzhledem k tomu, jak se máme rádi a jak nám klape přátelství, budeme moci být dobrými parťáky a dobří rodiče pro to miminko,“ odhaluje Hanka netradiční model rodiny.

Mohlo by Vás zajímat:

Hanka Třeštíková otěhotněla s kamarádem díky umělému oplodnění: První reakce její matky Heleny

Hana Třeštíková svým dětem v zábavě nebránila

Hani, měla jste vůbec možnost poznat kýč? Chodila jste v mládí třeba na diskotéku? Jaké to je vyrůstat v rodině Třeštíků?
Hana: Nevím, jaké to je narodit se jinde. Každopádně rodina člověka definuje, nastavuje. Jakým způsobem jsem nastavená z vlastní rodiny, to si uvědomuji až v dospělosti. Jako puberťák nebo dvacátnice to člověk ještě úplně nevnímá.
Helena: K dotazu, jestli chodila na diskotéky – bylo takové období, kdy v sobotu večer jsme kolem deváté s mým mužem uléhali do postele a děti vyrážely na diskotéky.
Hana: Do Roxy.
Helena: A my jsme se s tím smířili, protože jsme pochopili, že kdybychom jim to zakazovali, tak by to nebylo dobře. Jenom jsme se modlili, aby se v klidu a v pokoji vrátili domů.
Hana: Abychom se tam neuchlastali a neufetovali.
Helena: Doufali jsme, že to dobře dopadne.

A jaká jste byla vy v pubertě?
Helena: To je složitá otázka. Já jsem byla jedináček, což mě štvalo a hrozně jsem si přála sourozence. To se nikdy nepovedlo. Moje máma byla výtvarnice, grafička, a říkala: „Já nemůžu mít druhé dítě, protože musím pracovat.“ Takže jsem byla trošku introvertní. Psala jsem si deník a zásadní problémy jsem nedělala. Po střední škole jsem se rozhodla jít na FAMU a rodiče tu představu nesnášeli. To byla taková těžká chvíle.
Hana: Ale po diskotékách jsi nechodila, že?
Helena: Samozřejmě, že v té době nějaké diskotéky byly, ale úplně jsem tam nechodila, to ne.

Mohlo by Vás zajímat:

Tomáš Třeštík přijal Evu Decastelo do své rodiny: Líbí se mi už 20 let i v tričku a v teplákách

Hana i Helena Třeštíkovy mají své zkušenosti s politikou

Je zajímavé, jak si kopírujete životní cesty – školy, působení v politice… i když, Hanko, vy jste vydržela déle.
Helena: V mém případě to byl rychlý průlet, ale dost mě to poznamenalo.
Hana: Pyšnila ses, že jsi byla nejmenší čas ministryní ve vládě, a potom tě trumfla Karolína Peake.
Helena: A potom ještě Taťána Malá.

Jak dlouho jste byla v politice?
Helena: Asi osmnáct dní. Ale ono to mělo nějakou dobu ještě před mým jmenováním. Bylo to drsné a pochopila jsem, že to není můj svět.

Myslím, že v politice to pro vás muselo být velmi těžké.
Helena: Bylo. Musela bych připustit určité věci, které bych nikdy nechtěla. Takže to rychle skončilo a měla jsem takový pocit, že teď budu všem pro smích. Nakonec jsem zjistila, že mi spousta lidí porozuměla, což mě uklidnilo. Vzpomínám si na ty dny po odchodu, byl to víkend, a já jsem byla doma zničená.

Ona to tam Hanka srovná.
Hana: No, spíš asi ne. Myslím, že každý politik má nějakou svoji životnost. Máma ji měla osmnáct dní a já mám za sebou přes deset let. Cítím, že jsem na hraně své životnosti v rámci toho, co můžu dát společnosti.
Helena: Komunální politika je zase něco jiného, tam jsou výsledky více vidět.
Hana: Určitě, to máš pravdu. Je potřeba zdůraznit, že máma vlítla do toho nejvyššího patra politiky, které je složité, v lecčems nepoctivé, náročné. Jsou tam machinace a mocenské spory. Zatímco já jsem o několik úrovní níž a jsem na městské části Praha 7, kde dělám radní pro kulturu. Zkusila jsem si radní pro kulturu hlavního města, a to už je opravdu složitá úroveň. Je to hodně mocenské, o vlivech, a je tam spousta chlapů. A to je vždycky náročné, když je někde spousta chlapů.
Helena: Ale vydržela jsi to čtyři roky, celé volební období.
Hana: A teď jsem zpátky na Praze 7, kde je to krásné a milé. Tam se máme rádi, jsme tam rádi pro naše sousedy. Každý politik by si měl dělat rešerši, kolik do toho ještě umí dát – nové projekty, nový zápal a entusiasmus.
Helena: Jestli v tom chce být celý život.
Hana: Jsou politici, kteří to dělají celý život, a ti tomu už moc nedávají.

I ten dokument je služba lidem.
Helena: Ale trochu rozdílná služba. Hanka, která dělá v komunální politice, hned vidí výsledky. Mně mohou lidé říkat, že je to zaujalo, že viděli třeba film o Katce. Hodně rodičů mi říkalo, že jejich děti to viděly na škole v rámci nějaké protidrogové výuky. Doma řekly: „No mami, nikdy! Po tom, co jsem viděla.“ To jsou věci, které by se daly nazvat službou, ale je trošku neviditelná.

S tím si dovolím nesouhlasit. Zrovna film Katka bych chtěla své dceři pustit co nejdříve. A takových rodičů je.
Helena: Děkuji, že to říkáte, ale je to neviditelné. Radnice Prahy 7 zařídí, že se vystaví krásná lávka. A vždycky, když jdu okolo lávky, tak si říkám: „To je úžasné, že se tohle podařilo.“ Vím, že to iniciovala radnice Prahy 7. Zatímco to, co dělám já, je neviditelné.

Vaše dokumenty jsou přitom úžasné, vy v nich zachycujete dobu. Jste naše kronikářka.
Helena: Jsem ráda, že to říkáte, to jsem chtěla být. Z tohoto důvodu jsem šla na FAMU studovat dokument, nikdy bych nechtěla dělat hrané filmy. Vždycky jsem si říkala, že bych chtěla zachycovat život takový, jaký je. Bez nějakých manipulací.

Navíc jsou vaše filmy poplatné na všechny, na Čechy, na Němce, na kohokoliv.
Helena: Vždycky se snažím o hodně blízký kontakt s lidmi, o kterých točíme. U těch časosběrných dokumentů je to potom jiné, protože se známe třeba pět, deset, patnáct, pětadvacet let. Pětačtyřicet let Manželské etudy. Lidé už potom ví, o co jde, kdo jsem já, jak mi mohou věřit. Myslím, že mi věří a jsou autentičtí.

Neznáte se s těmi lidmi jen vy, ale celá vaše rodina. Váš manžel musí poslouchat o natáčení.
Helena: Jasně. On dělá oficiálně dramaturga. Vidí, co já, co z toho vzniklo, a má k tomu připomínky. Ale Hanka také dělala Manželské etudy – a to je důležité.

Zavedly jste také díky Šmejdům terminus technicus. Než jste natočily váš dokument, bylo to slovo šmejd, křivák. Teď už víme, že je to člověk, který podvádí.
Helena: A užívá se to běžně. To je krásné.
Hana: Z toho mám velkou radost, že se naším dokumentem, který jsem dělala se Sylvií Dymákovou, podařilo otevřít téma nekalého obchodu vůči seniorům. Předváděcí akce, letáčky, zájezdy, na konci se jim nutily nějaké produkty. Bylo to strašně rozšířené a většinová společnost na to tenkrát moc nehleděla. Nám se podařilo tento fenomén nasvítit, pojmenovat, ne úplně vymýtit – to se nikdy nestane. Ale minimálně udělat osvětu, ale se senioři poučili. Když vám někdo nabízí šílené slevy, tak že to není možné.
Helena: A to je příklad toho, že dokument může něco určitého a zásadního způsobit. To se někdy povede.
Hana: Nejen mně, ale celému týmu v čele s režisérkou Sylvií Dymákovou. Mám z toho opravdu dobrý pocit.

Mohlo by Vás zajímat:

10 věcí, které jste nevěděli o fotografovi Tomáši Třeštíkovi: Jak to má s alkoholem a co všechno sbírá?

Třeštíkovi stále sledují osudy hrdinů dokumentů

Celá vaše rodina je ovlivněna prací paní Heleny. Potkáváte se s hlavními protagonisty dokumentů. Fotograf Tomáš Třeštík například říkal, jak byl hrozně naštvaný, když došlo k tomu, že vás vykradl René.
Helena: Obě děti to těžce nesou do dneška, protože jim ukradl nějaké těžce nashromážděné penízky.
Hana: V naší dětské kasičce.

A Tomášovi kazeťák, že?
Helena: Ano. Souviselo to s mou prací a děti to poškodilo. Mě to šíleně štvalo, ale potom jsem si řekla, že je to tak neobvyklý čin, že by stálo za to sledovat ho dál. Děti k němu nikdy nepřilnuly.
Hana: Je to takový element v našich životech, který se prolíná. Málokdo má asi svého osobního zloděje takhle na blízko. A nemá film, který sbírá ceny na mezinárodních festivalech. Je to skutečnost, kterou jsme nějak přijali. Nebudeme s ním nikdy kamarádi, ale je to takový podivný strýček, který vedle nás žije.
Helena: Je to určitá součást našeho života.
Hana: Stejně jako Katka, já na ni strašně často myslím. Říkám si, jak se má, a když v Praze vidím skupinku narkomanů, tak koukám, jestli tam Katka není. Svým způsobem je to také naše vzdálená kamarádka.

Mně osobně zatrnulo, když jste jí vůbec poprvé radila: „Ale Katko, teď už to není jen o tobě.“ Řekla jsem si, jak to musí být vážné, když Helena promluvila.
Helena: Tahle scéna má zajímavou historii. Ten film jsme nějak střihli a ukazovali jsme to dramaturgům a producentům. „Heleno, ale ty tady sleduješ takové hrozné věci a nic k tomu neřekneš.“ „Já k tomu říkám spoustu věcí, ale většinou mimo natáčení. Je pravda, že jednou jsme natočili, jak jí promlouvám do duše.“ „Tak jestli to máš natočené, tak to tam dej. Jinak to vypadá, že ji sleduješ a neřekneš ani slovo.“ Z těchto důvodů tam ta scéna je – a asi tedy správně.

Musí být tak těžké se od tématu vnitřně oddálit.
Helena: Většinu hovorů jsem s Katkou opravdu vedla mimo natáčení. Nerada se nechávám natáčet. A když, tak jen formou dotazů.
Hana: Máma s těmi protagonisty žije mimo natáčení velmi intenzivně. Pořád volá Marcela a něco potřebuje, stejně tak Mallory, Renému pořád zařizuje balíčky do vězení, když tam zrovna sedí. Teď tam teda nesedí. Ale to v těch filmech není, to vidíme my jako rodina. Občas já, brácha i táta říkáme: „Nemůžeš se rozdat.“ Ale chápu, že je to součást vztahu. Na jednu stranu je to založené na absolutní důvěře, protože protagonisté mají vůči mámě absolutní důvěru, že z nich neudělá bulvár. Svěřují se se svým příběhem a osudy. Na druhou stranu, máma je v tom po letech tak zainteresovaná, že nemůže říct: „Hele, my už jsme si natočili všechno, co jsme potřebovali. Tak my se ti zase ozveme.“
Helena: To je strašně důležité. Nejsou to jen objekty k natáčení. Jsou to lidé, které mám svým způsobem ráda i mimo natáčení.

Společné oslavy nebo Vánoce ale neděláte, že?
Hana: René už na návštěvě byl, to bychom ani nepotřebovali. Pravda je, že on už seká dobrotu.
Helena: Ale když mám nějakou filmovou projekci, tak všechny protagonisty pozvu jako diváky. Někteří přijdou, někteří ne.
Hana: Já o sobě říkám, že jsem dítě Manželských etud, protože jsem se narodila v průběhu natáčení a vím, že oblečení jsem dědila po dětech z Manželských etud.
Helena: Fakt je, že jsem na natáčení chodila s břichem. Točila jsem ještě týden před tím, než ses narodila.
Hana: Takže chápete, že jsem se nemohla vymanit z filmařské profese.
Helena: Byla tam od začátku své existence.

Byla bych ráda, kdyby se v Manželských etudách také objevovali jejich potomci. Mrzí mě, že už nechtějí točit.
Helena: Někteří chtějí a někteří ne. Ale spíš nechtějí. Já to chápu, protože oni k tomu tak trochu přišli jako slepí k houslím. Nemůžete nikoho nutit, to je zásada. Když nechtějí, tak to musím pochopit.
Hana: Změnila se také doba. V osmdesátých letech nebyl bulvár ani komerční televize, byl to pořád více dokument jako umělecké dílo. Když potom bylo pokračování na přelomu 90. let, tak už se o tom začalo mluvit jako o reality show a příběhy se hodně často dostávaly do bulvárních médií. Čím později se točilo, tím víc se z toho stávala veřejná věc. Chápu, že dětem potom nebylo příjemné být exponované.

Mohlo by Vás zajímat:

Mezi její nejznámější dokumenty patří Katka i Manželské etudy: Režisérka Helena Třeštíková má ale úspěšnou celou famílii

Studia Hany a Tomáše Třeštíkových na FAMU

Když byla Hanička malá, co jste chtěla, aby děti dělaly?
Helena: Moji rodiče opravdu strašně dlouho vrtali do toho, že chci jít na FAMU, a byly z toho opravdu nepříjemné situace v rodině. Tak jsem si říkala, že jim nesmím kecat do života a musejí se rozhodnout oni sami. Já to nemůžu nijak ovlivňovat.

Ale oni byli docela akční, že?
Helena: Za to jsem byla samozřejmě ráda.

Hanka přišla v deseti letech s tím, že chce na PORG.
Helena: Samozřejmě, že jsme byli šťastní, že takoví byli. Kdyby se rozhodla, že bude studovat veterinu, tak já nemůžu říkat: „Prosím tě, ne, dělej radši něco, co souvisí s filmem, třeba jdi na produkci.“

Jste legenda a obě děti šly na FAMU. Nebála jste se?
Helena: Ne, nebála, docela mě to těšilo. Ale myslím, že s tou legendou je to trošku přehnané. Takhle jsem to nikdy nevnímala. Když člověk dělá dokumenty, tak má být nenápadný člověk s nenápadným kameramanem a zvukařem. Nenápadnost je můj cíl.

Jaké to bylo, poslat děti na školu s tímhle jménem?
Helena: Já jsem je tam neposlala, oni tam šli sami. Prostě se tak rozhodli, já jim do toho nebudu kecat a musí se se vším vyrovnat.

Hana: Já jsem na FAMU musela daleko víc pracovat než všichni ostatní, abych jasně všem ukázala, že to není tlačenka. O to víc jsem musela ukázat, že byť jsem Třeštíková, a máma už v té době byla legendou, tak já vím, proč tam jsem, vím, co chci dělat, a že miluju film.

S bráchou jste se potkali? Stihli jste se?
Hana: Já vlastně ani nevím, on byl nekonečný student, studoval tam asi patnáct let. Myslím, že jsme se nepotkali.
Helena: Fotografové byli vždycky trochu stranou než filmaři, protože filmařské profese spolupracují.
Hana: Když jsem přišla na FAMU, tak nejen že jsem byla dcerou Heleny Třeštíkové, ale ještě sestrou Tomáše Třeštíka, protože on byl tou dobou také svým způsobem legenda, ale trošku jinak nastavená. Spíš pražský týpek. Byla jsem exponovaná i z téhle strany.
Helena: A přežila. Ale nikdy jsi mi to neřekla! Nevěděla jsem, že jsi kvůli mně musela být extrémně výkonná. To jsem netušila.

Je to tak, že mamince se občas něco neřekne, abychom ji netrápili?
Hana: Samozřejmě, že jí nechci přidělávat starosti, takže spoustu věcí jsem radši neříkala. Když máma točila nějaké složitější momenty, hlavně s Katkou nebo s Marcelou, tak jsme celá rodina viděli, že to má na mámu velký dopad a že se s tím musí nějak vypořádat. Že ji to vnitřně zasahuje. O to víc jsme se snažili nedělat průšvihy a docela se to povedlo.
Helena: Tohle jsem také nevěděla.

Evidentně se vám podařilo vést rodinný život na všech úrovních.
Helena: Fakt je, že Hanka někdy točila v časosběrech něco za mě. Hodně často mě zaskakovala.

Měla jste alespoň pubertu?
Hana: Bylo nějaké trápeníčko, třeba jsem se z mejdanů vracela pozdě a vy jste zatli zuby a doufali, že to dobře dopadne u mě i u bráchy. Nakonec jsme se ani neufetovali, ani nejsme alkoholici. Důvěra, kterou v nás vložili, se nakonec vyplatila. Museli jste doufat, že se z toho dlouholetého mejdanu nějak dostaneme.

Mohlo by Vás zajímat:

Režisérka Helena Třeštíková slaví 69. narozeniny. I nadále zůstává nejlepší českou dokumentaristkou, které se podařilo zvítězit nad depresemi

Při stolování se u Třeštíkových pouští vážná hudba

Vaříte, když se sejdete?
Helena: Hanka vaří.
Hana: Já vařím a rodiče to konzumují.
Helena: To máme rádi, protože já nejsem vařící typ. Všichni to obdivujeme.
Hana: Já jsem zvlčela. V rodině, kde se nevařilo – nehladověli jsme, ale naše rodinná mikrovlnka byla nonstop v provozu. Jedli jsme čínské polévky.
Helena: Nevařilo se s láskou, ale vařilo!
Hana: Nicméně vždycky se hodně dbalo na stolování. Všichni jsme se sešli u nějakého nedělního obědu a to, co se nějak uklohnilo, se snědlo. Hrála u toho vážná hudba. To je moje vzpomínka na nějaké rodinné momenty – od dětství až po pubertu.

Když byli malí, co jste jim pouštěli?
Helena: Klasiku. Smetanu, Bacha. Všichni to vnímali s porozuměním. Kdybychom pouštěli nějaké současné, neshodli bychom se všichni.
Hana: Táta je syn hudebního skladatele a vážná hudba je velkou součástí jeho života. Velmi nenásilně to do nás vpouštěl a vždycky nám řekl, co hraje. Kolikrát jsme to s bráchou odhadovali, docela jsme v tom jeli. A ve chvíli, kdy jsem našla sama zálibu ve vaření, tak mě na tom stejně nejvíc baví stolování. Ale i ten proces vaření. Nesmí to být nekonečně dlouhé, nejsem kuchařinka, která vychytává svíčkovou a vývary táhne X hodin, to ne. Baví mě udělat dobrý oběd a pozvat rodiče, bráchu s dětmi nebo kamarády. To mě na tom baví nejvíc a vždycky k tomu pouštím vážnou hudbu.

Co je váš majstrštyk?
Hana: Říká se, že kuře na paprice.
Helena: Já to miluju a jsem vděčná za všechno, co jsem nemusela vařit sama.

A že vy jste se takhle utrhla?
Hana: Nevím, jak se to stalo. Najednou jsem se přistihla, že vařím.
Helena: Je to opravdu nečekané, moje máma taky nebyla velká kuchařka.

Mohlo by Vás zajímat:

Ladislav Špaček o skandálním outfitu Radky Třeštíkové ve Varech: Přišla v něm proto, aby se o ní psalo

Hana Třeštíková se těší na své první dítě

A teď budete vařit ještě víc než dosud. Těšíte na přírůstek do rodiny.
Hana: Je to tak. Doufám, že všechno dobře dopadne a v polovině června se narodí vnučka.
Helena: Já se na to moc těším.

Jaká budete maminka?
Hana: Těžko říct. Já hlavně doufám, že nebudu nervní nebo úzkostlivá. Myslím, že škála strachů, které člověk může mít, je nekonečná. Takže je lepší se tomu oddat a doufat, že to všechno dobře dopadne. To je asi jediná cesta, jinak by se člověk usoužil. Tohle je můj plán a doufám, aby to tak bylo. Uvidíme za rok, jak to dopadlo. Těším se moc. Dlouho mi to nešlo, takže mám za sebou dlouhou cestu, a vlastně ještě pořád si říkám, že se může leccos pokazit. Ještě pořád se bojím poddat radosti.

Chápu to správně, že budete svobodná matka?
Hana: Nejsem v tradičním pojetí partnerství, to znamená, že nemám manžela ani kluka, se kterým chodím. Ale mám kamaráda, který mi pomohl, a se kterým jsme se domluvili. Je to umělé početí. Ten kamarád se chystá být také tatínkem, takže na výchovu nebudu sama. Byť nejsme milenci, manželé nebo partneři, tak vzhledem k tomu, jak se máme rádi a jak nám klape přátelství, budeme moci být dobrými parťáky a dobří rodiče pro to miminko.
Helena: To je úplně ideální!

Takový příběh jste v Manželských etudách ještě neměla!
Helena: Kdybych měla dostatek peněz, tak bych hledala určitě i jiné příběhy, než jaké jsem točila. Ale tak to bohužel není vždycky. Musela jsem někoho přesvědčit, aby to financoval, a spousta věcí se nepovedla. Tohle je příběh.

Točte to!
Hana: Já bych nebyla autentická.
Helena: A Hanka bude dělat nějaké záznamy, takový deníček.
Hana: Jsem toho plná a myslím si, že je to téma, které celkem rezonuje… ono se o tom moc nemluví, ale když do toho člověk lehce píchne, tak zjistí, kolik žen se potýkalo s neúspěchy v početí, nebo s netradičními způsoby, jak vůbec k miminku dojít. S obavami, že už jsou třeba staré… pořád mám pocit, že v naší společnosti se jede to, že má být manželství a pak miminko, ideálně do 35 let věku ženy.

Proto jsem si říkala, že třeba můj příběh, když ho budu trošku ventilovat, by mohl někoho motivovat. Ať už ženy, které jsou zrovna v nějaké fázi procesu snažení se o miminko – já, když jsem byla v tom procesu, tak mi vždycky strašně pomohlo slyšet o nějakých dobrých koncích. Vždycky mě to nabilo a řekla jsem si: „Jo! Tak když tahle to zvládla, tak se to může povést i mně.“ Takže motivovat někoho, ať vydrží a ať to nevzdává. Zároveň motivovat ženy, které se bojí, že už jim ujel vlak nebo že jsou samy. Třeba jim nabídnout, že jsou varianty, které se mohou zvážit.

O čem dalším promluvily Hana Třeštíková s mámou Helenou:

• Kde shání Helena a Hana Třeštíkovy postavy svých dokumentů
• Proč šla Hanka na zkušenou do Anglie
• Co se jedlo v rodině Heleny Třeštíkové na Štědrý den
  
• Proč chodila Helena Třeštíková pravidelně do Semaforu

Na společné fotografie Heleny a Hany Třeštíkových, a také na bratra Hany, Tomáše, se můžete podívat v naší fotogalerii.

Galerie Dcera Heleny Třeštíkové prozradila detaily o umělém početí s kamarádem: Máme se moc rádi, ale nejsme milenci

+ 11 fotek + 12 fotek