
Ti, kteří přežili atomový výbuch v Hirošimě a Nagasaki na konci druhé světové války, říkali, že si prošli doslovným peklem na Zemi. Původně měly být použity tři bomby, Japonsko však před svržením té poslední kapitulovalo. A tak se její plutoniové jádro dostalo do rukou dvou vědců, kteří na něm pracovali v laboratoři Los Alamos v Novém Mexiku. I oni se dočkali vlastního pekla. Není tak divu, že se tomuto kousku bomby začalo přezdívat "démonické jádro".
Vědci Louis Slotin a Harry Daghlian se rozhodli na jádru provést několik pokusů, jenomže se přitom dopustili tolika chyb, že na ně po pár dnech čekal jasný, avšak velmi krutý, osud - neskutečně bolestivá smrt.
Srdce atomové bomby předmětem pokusů
V posledních dnech druhé světové války svrhla Amerika na Japonsko dvě atomové bomby. Na Hirošimu dopadla 6. srpna 1945. Nagasaki přišlo na řadu o tři dny později. V případě, že by země vycházejícího slunce nekapitulovala, měly Spojené státy připravenou ještě jednu bombu s plutoniovým jádrem. To vážilo 6,2 kilogramů a mělo průměr devět centimetrů.
Jelikož ale nebyla zbraň použita, ponechalo se jádro na výzkum. Vědci měli v plánu otestovat limity jaderného materiálu. Věděli, že se jádro v okamžiku výbuchu dostává do takzvaného kritického stavu. Chtěli tak vyzkoušet, jak se bude chovat v normálním a kritickém stavu. Jaká je mezi nimi hranice.
Takové experimenty byly ale velmi nebezpečné. Fyzik Richard Feynman je přirovnal k provokování nebezpečného zvířete. V roce 1944 to pak připodobnil k „lechtání ocasu spícího draka“. Když se monstrum probudí, nebude již pomoci.
Experimenty, které skončily smrtí mladých fyziků
Týden poté, co Japonsko svolilo ke kapitulaci, provedl fyzik Harry Daghlian experiment, který ho stál život. Měl zcela ignorovat bezpečnostní pokyny a vstoupit do laboratoře pouze za asistence ochranky. Samotné „jádro démona“ obložil cihlami z karbidu wolframu, jež měly vytvořit jakýsi bumerangový efekt pro neutrony vypuštěné samotným jádrem. Daghlian přivedl jádro na samou hranici superkritičnosti, a když se pokoušel odstranit jednu z cihel, omylem ji upustil na plutoniovou kouli. Okamžitě ho zasáhlo neutronové záření.
Zemřel o pětadvacet dní později. Předtím trpěl popáleninami, nevolností a bolestmi. Nakonec upadl do kómatu. Dožil se jen čtyřiadvaceti let. O devět měsíců později, 21. května 1946, udeřilo jádro démona znovu. Podobný experiment provedl kanadský fyzik Louis Slotin. I on však doplatil na zrádné modré světlo. Tentokrát pohltilo jeho i dalších sedm lidí v laboratoři. Nepřežil ale jen Slotin. Opět se objevily puchýře, nevolnost, bolesti břicha, vnitřní popálení z ozáření a změna psychického stavu. Zemřel o devět dní později ve věku pětatřiceti let.
Další osud jádra démona
Smrt obou vědců navždy změnila způsob nakládání s takto nebezpečnými předměty. Takzvané ruční experimenty byly ihned zakázány. Nyní bylo možné s radioaktivním materiálem manipulovat pouze na dálku pomocí dálkového ovládání. Jaký byl tedy další osud jádra démona?
Výzkumníci z Los Alamos National Laboratory ho plánovali poslat na atol Bikini na Marshallových ostrovech, kde by ho odpálili. Jádro ovšem potřebovalo po druhém experimentu vychladnout, takže se nakonec v roce 1946 roztavilo a použilo v amerických jaderných zásobách. Od té doby nebyly naštěstí tyto zbraně použity, zatím je tak „spící drak“ neškodný. A my doufejme, že mu někdo zase nebude chtít „polechtat ocas“.
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Demon core
Allthatsinteresting.com: The Story Of The Demon Core, The 14-Pound Plutonium Sphere That Killed Two Scientists