PORADNA: Mělo by se úplně zakázat fyzické trestání dětí? Plácnutí je někdy výchovné, míní koučka

"Jako táta pěti dětí si myslím, že dát do zákona ustanovení, které říká, že rodič ve výjimečné situaci nemůže v rámci výchovy vůbec dát pohlavek nebo takzvaně lepnout jednu na zadek, není správné," prohlásil Jurečka pro Aktuálně.cz.

"Jsem vděčný svým rodičům, že jsem v pravý okamžik facku taky dostal. Jsem z prostředí, kde rodiče uměli v pravý okamžik vymezit, kde jsou mantinely. I já jako rodič jsem se ve výjimečné situaci dostal do momentu, kdy napomínáte podruhé, potřetí a nemá to žádný účinek, tak prostě přistoupíte k lepnutí na zadek," připouští politik.

Po jeho slovech se na sociálních sítích rozjela mohutná vlna odporu proti fyzickému trestání dětí. Jak se ale na tuto problematiku dívá odborník? Jsou podle psycholožky Sylvie Mobagi fyzické tresty u dětí přijatelné a výchovné? Jak mohou poznamenat jejich psychiku?

Mohlo by Vás zajímat:

PORADNA: Pubertální dcera se rozešla s první láskou. Koučka radí, co v takovou chvíli udělat

Co soudí koučka Sylvie Mobagi?

Jakékoliv násilí odmítám, a to nejen na dětech. Avšak jde o to, co kdo násilím nazývá. Rozhodně nejsem zastáncem fyzických trestů, aby bolely. To je bez diskuze. Na druhé straně znám několik situací, kdy výchovné plácnutí (a upozorňuji, že od slova násilí je plácnutí na hony vzdáleno) je naopak velmi vhodné.

Vysvětlím to na příkladu malé holčičky, která tahá psa za ocas. Maminka jí trpělivě chytne ručičku a vysvětlí jí, že se to nedělá, že to pejska bolí. Holčička to ale stále chce zkusit, a tak pejska bouchne. Maminka tedy plácne holčičku přes ruku (nejde o žádné násilí, jde o plácnutí lehké, nejde v něm o bolest).

Tomu plácnutí by měla ideálně předcházet věta ve smyslu: „Moje milá, já jsem ti vysvětlila, že to pejska bolí a že by se také po tobě mohl ohnat a kousnout tě, nikdo se nebije, ani pejsci, ani děti a ani lidé a protože tvoje ručička je neposedná, musím ji plácnout."

Nejde o fyzický trest, ale o to, aby si dítě uvědomilo důsledek svého jednání. Ono ho nebolí to plácnutí (je něžné, je to demonstrativní), ale jde o to, že mu přijde líto, že ručička byla nezbedná, a má možnost si uvědomit pojem akce a reakce.

Jako nepřijatelné vnímám, aby dítě plácl kdokoliv jiný než rodič, protože rodič je za svoje dítě právně odpovědný a je to on, kdo má dítě vychovat. On je ten, který má vysvětlovat a případně plácnout. Pokud se tedy budeme bavit o plácnutí na zadek či po ruce, tak na tom opravdu nic divného a ani nevýchovného nevnímám. Ba naopak, přijde mi to velmi výchovné – ale znovu zdůrazňuji, jde o demonstrativní plácnutí, ne o násilí či způsobení fyzické bolesti.

Za škodlivější pro děti pokládám násilí psychické, kterému je mnoho dětí vystaveno. Ono se špatně poznává, není totiž vidět, kdežto to fyzické ano. Jenže to psychické si nesou děti v sobě, a proto se na ně přijde mnohdy zbytečně pozdě.

Mohlo by Vás zajímat:

PORADNA: S manželem se neshodneme na výchově dcery. Podle zkušené psycholožky pomůže jediná věc

Sylvie Mobagi vystudovala aplikovanou psychologii a párovou terapii na University of Maryland. Nyní na téže škole dokončuje doktorský program psychologie. Už dvanáct let se specializuje na práci s dětmi, posledních sedm let je ředitelkou partnerské a rodinné poradny SPOLU v Brně, kde díky unikátnímu systému mediačních technik spolu s neurolingvistickým programováním dosahuje skvělých výsledků v rodinné i párové terapii. Je také autorkou knihy SPOLU partnerský manuál a NAJDU TĚ seznamovací manuál.