Dita (19): Myslela jsem, že má spolužačka Aspergera, tak jsem jí chtěla pomoct. Zle se mi to vymstilo

Soňu jsem poznala na střední. Všichni ji sice obdivovali, jaké má super oblečení, ale ve skutečnosti s ní nikdo nekamarádil. Prý je divná. Pořád se tajemně usmívala, ale přitom ji nikdo nikdy neslyšel nahlas, a hlavně od srdce se zasmát, nebo naopak brečet. Vtipy jí nic neříkaly, a když před ní někdo líčil nějakou emotivní příhodu, jen se zubila a neupřímně přitakávala.

Mohlo by Vás zajímat:

Toni (18): Spolužačce jsem záviděla líčení a drahé věci. Ale jen do chvíle, než jsem zjistila, jak žije

Chtěla jsem spolužačce pomoci

Otec pracuje jako psycholog, takže mi to nedalo se doma nesvěřit. Probrali jsme kdeco, až mi nasadil do hlavy myšlenkou, že by mohlo jít o Aspergerův syndrom. Takoví lidé mívají potíže porozumět vtipům anebo se plynule zapojit do konverzací. Došla jsem tudíž k závěru, že je Soně třeba pomoci. Jenže má dobře míněná nabídka přátelství se záhy změnila v horor.

Psali jsme akorát písemku. A protože Soňa věděla, že mám tahák, situaci využila a skoro všechno z něj opsala. „Proč ne? Je to kamarádka,“ říkala jsem si a čekala, že mi Soňa po hodině alespoň poděkuje. Jenže nic. Další kuriozita nastala v jídelně, kde zůstaly poslední zapečené fleky - mé oblíbené. Ale vzala si je Soňa, ač jsem ji prosila, zda by talíř nevyměnila, protože já rajskou nerada.

S úsměvem mi sdělila, že ne, že by pak měla hlad, a „legrace“ nastala i při usazování ke stolu. Jedna židle byla postavená dovnitř, druhá nešikovně ke dveřím. Ona zasedla tu výhodnější a pak začala vyprávět, jak rajská musí být skvělá, že ty fleky jsou stejně celé připálené. Výsledek? Chuť jsem měla pokaženou a ještě mi do židle co chvíli někdo z kolemjdoucích kopl…

Mohlo by Vás zajímat:

Miriam (40): Spolužačka mi na třídním srazu připomněla náš úlet z lyžáku. Přišla jsem tak na to, co mi celý život chybí

Spolužačka na mě vůbec nebrala ohledy

Soňa byla sice fajn, že ji na rozdíl od jiných holek nezajímaly drby, zato kdybychom ztroskotaly na pustém ostrově, vím, že by se neváhala zachránit na můj úkor. Jako když jsme jednou šly do školy a já říkala, že mě bolí noha. Soňa kývala. Jak ale zahlédla tramvaj, okamžitě zrychlila, ujela a já zůstala na refýži. Prý si nevšimla.

Jiný den zase přišla s keckami za tisíce. Všichni jí je záviděli, ale Soňa jen mávla rukou, že jde o samozřejmost, protože ona má na nejdražší věci nárok. Nejhorší bylo, že nešlo o namyšlenost, nýbrž o chladný program v hlavě. Soňa totiž nedovedla mít vůbec radost. Všechno sice chtěla nejlepší, ale nakonec jí to nebylo k ničemu. Zato pokaždé, když si umanula, neznala bratra ani sestru. Co chtěla, toho docílit musela… Za každou cenu. A tak jsem jí pomáhala v domnění, že bude klid. Jenže ne.

Mohlo by Vás zajímat:

René (33): Románek se spolužačkou měl nečekanou dohru. Po pěti letech jsem zjistil, že mám dceru

Zjistila jsem, že spolužačka je nejspíš psychopatka

„Diti, to ale vůbec není dívka v Aspergerem… Pozor! Toto jsou psychopatické rysy…,“ opravil pak doma taťka názor a já přátelství se Soňou ukončila. Bála jsem se sice, že bude naštvaná, ale zbytečně. Bylo jí to jedno. Skutečný vztek nikdy nepocítila, stejně tak radost. Žila jako stroj. Bez emocí, bez pocitů. Pouze od rána do večera neomylně naplňovala „program“, že vše „nej“ musí být její, a je jedno, jestli půjde o fleky v jídelně nebo o boty za 20 000 Kč. Zlá rozhodně nebyla, ale vydržet s ní nešlo…

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Dušan (40): Z mladé milenky se vyklubala synova spolužačka. Doufám, že to na mě nepráskne

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.