Elegantní styl architektky Evy Jiřičné: Pracovala v módním časopise, základy ji naučila maminka

Světově uznávaná architektka Eva Jiřičná (85) stojí za projektem nově vznikajícího Mucha muzea v pražském paláci Savarin v ulici Na Příkopě. Postarala se zde o to, aby zrekonstruovaný palác co možná nejlépe prezentoval díla národem milovaného umělce Alfonse Muchy, ideálně tak, aby zásah architekta běžný návštěvník nepoznal.

Architektku přitom s historickou budovou paláce Savarin spojuje víc, než by se mohlo zdát - právě zde totiž ve svých sedmnácti letech navštívila prodlouženou tanečních. Jak tenkrát vypadaly její šaty? V rozhovoru pro Lifee se tedy hovor přirozeně stočil k módě, která Evu Jiřičnou provází prakticky celý život. Ostatně, estetické cítění je architektům vlastní a pro paní Evu je to velké téma. Nositelka Řádu bílého lva III. třídy, který loni převzala z rukou prezidenta Petra Pavla, zavzpomínala na všechny módní etapy, kterými si ve svém životě prošla.

Doporučené video: Lifee ocenilo titulem SuperWoman paní Jaroslavu Valovou

Eva Jiřičná vzpomíná na šaty z prodloužené

Paní Evo, zmínila jste na tiskové konferenci zajímavou věc – v paláci Savarin, kde Mucha muzeum vzniká, jste poprvé byla už ve svých sedmnácti letech. Na prodloužené.
Ano. Od patnácti let jsem chodila do tanečních, a tam jsou prodloužené. A když jsem potom chodila do těch vyšších tanečních, tak jedna z prodloužených byla právě zde, v Savarinu. Narodila jsem se v roce 1939, jsem tak stará, takže patnáct let mi bylo v době, kdy zde bylo všechno natřeno na bílo, byla zde restaurace a křišťálové lustry. Když zde byla ta prodloužená, přišla všechna mladá děvčata té doby, v šatech, které jsme si samy šily. Tenkrát nebyla žádná konfekce, všechny šaty se musely ušít.

Vzpomenete si ještě, jak vypadaly?
Moje šaty byly přešity z maminčiných šatů. Byly bledě modré, vypasované, hezky obepínaly tělo, a měly širší áčkovou sukni. Výstřih měly vystřižený do V, protože maminka tam původně měla jakýsi límec a už nebylo víc látky. A byly bez rukávů. Měla jsem na krku půjčené babiččiny perličky a maminka mi dovolila, abych šla k holiči na foukanou. To je všechno, co si pamatuji.

Úplně vás vidím! Byla jste už v té době blonďatá?
Ano, myslím, že ta barva byla tenkrát velice podobná. Později jsem samozřejmě začala mít stále tmavší a tmavší barvu. No a dnes se opět vracím k blond, protože se v ní lépe schovají mé bílé šediny. Pro holiče je to jednodušší – základní barva je bílá a on tam nanese jen trošku barvy. Když mi dá na vlasy moc tmavou barvu, tak jsou šediny až moc vidět. Držím se tedy světlých vlasů, protože osm týdnů vydrží hezké, než člověk začne vnímat odrosty.

Mohlo by Vás zajímat:

Štíhlá Pavla Tomicová oblékla šedý kabát a zabodovala: Kostkovaná klasika s klopami nikdy nevyjde z módy

Poválečná móda diktovala ženám délku sukní

Jak byste dnes popsala svůj módní styl? Měli jsme možnost vás vidět na předávání státních vyznamenání, kde vám to velice slušelo. Jak módu dnes vnímáte?
Víte, prošla jsem různými obdobími. Moc dobře si pamatuji, že někdy po válce, když se lidé začali oblékat podle módy, tak byly módní časopisy, ve kterých se určovala vzdálenost sukně od země. Takže maminka stála u paní švadleny na stole, ona chodila s metrem a měřila 37 centimetrů od země. Pas musel být 64 centimetrů – maminka měla krásnou postavu, takže ji všechny švadleny a krejčí obdivovali. Pas jí hezky stáhli a nohy ukázali v těch sukních. Ale ta móda byla přísná. Člověk si kupoval všechny módní časopisy – Vogue – a když někam vyjel do světa, tak sledoval, co všechno se děje za hranicemi téhle malé země, která byla zavřená na klíč. Potom zde všichni kopírovali zahraniční trendy – délku sukně, pas. Přešívaly se starší modely a švadleny chodily k lidem domů přešívat šaty, protože nebyly látky. To bylo období, kdy móda diktovala.

Kdy se to zlomilo?
Přijedu do Anglie v roce 1968 a Anglie je ve stavu flower power, dlouhé sukně, minisukně, hot pants... A pro mě to byl najednou šok, přijela jsem z téhle malé země! Maminka mi věčně říkala: „Tyhle ponožky nemůžeš mít k téhle sukni!“ nebo „Nemůžeš je nosit k těmhle kalhotám.“ Všechna ta přísnost, ve které jsem vyrostla a ve které jsme v roce 1968 všichni žili, byla najednou pryč. Pracovala jsem u Vogue s módními návrháři a věčně jsme sháněli konkrétní barvy… najednou přijedu do Anglie a tam panovalo naprosté bezvládí! Čím větší kokrhel, jak říkala moje maminka, si člověk na hlavu nasadil, tím větší měl úspěch. Make-up, žádný make-up, ofiny, potom zase drdoly. Takže od roku 1968 se móda rozpadla do toho, že člověk se může prezentovat, jak jen uzná za vhodné.

Mohlo by Vás zajímat:

Marie Rottrová jako módní ikona žen 80+: Miluje lesk a třpyt a ve svém věku umí vynést vysoké kozačky i černou barvu

Dříve Eva Jiřičná nosila mini a kramfleky, dnes tenisky

Jak jste se oblékala tenkrát a jak se oblékáte dnes?
Sama sebe komunikujete ve vztahu k ostatním právě tím, jak se oblékáte. Samozřejmě, že když mi bylo těch 29 let, tak jsem nosila minisukně – a nosila jsem je dost dlouho. Vysoké kramfleky, a všechny ty růžové, zelené, fialové barvy, jak mě to jen napadlo. Teď musím odpovídat tomu, co si můžu dovolit. Měla jsem vyměněnou kyčli a můžu chodit jen v teniskách.

Ale nohy máte stále štíhlé!
To je jen taková drobnost. Ale chci říct, že dnes to záleží na každém. Když to má jakýsi smysl, tak člověk může vyrazit kamkoliv a jakkoliv. Možná, že se na něj pár lidí podívá. Volnost máme v politice, kde se otevřela demokratická diskuze, a v módě je to zrovna tak. Politici se oblékají pořád stejně do toho saka, ale také jsou mezi nimi někteří, kteří si občas na sebe navlečou něco zajímavého. Takže já si teď také dělám, co chci. Tak aby to vyhovovalo mně samotné. A co si o tom ti ostatní řeknou, to už mě tak moc nezajímá.

Na fotografie architektky Evy Jiřičné, která v loňském roce získala Řád bílého lva III. třídy z rukou prezidenta Petra Pavla, se můžete podívat v naší fotogalerii.

Galerie Elegantní styl architektky Evy Jiřičné: Pracovala v módním časopise, základy ji naučila maminka

+ 8 fotek + 9 fotek