Elena je dcerou starších rodičů, ale nikdy si na nedostatek lásky stěžovat nemohla. Právě naopak. Rodiče dlouho nemohli mít děti, a tak pro ně byla doslova darem z nebes. Špatné vztahy nepanovaly ani v širším příbuzenstvu. Přesto Eleně jedna věc chyběla a chybí - role vnučky.
Dnešní generace maminek bude na můj příběh koukat jinak, ale já s ním byla před třiceti lety kuriozitou. Za dob mého dětství totiž rodičům kamarádů nebývalo více než třicet, přičemž samozřejmostí byli nejen nerozvedené manželské páry, ale i dvě babičky a dva dědečkové. Kdo se odlišoval, byl automaticky divný.
V mém případě šla ona „divnost“ do extrému. Když jsem totiž nastoupila do první třídy, mamince táhlo na padesátku a tatínek se přes ni už dokonce přehoupl. Oběma navíc brzy zemřeli rodiče, čímž jsem se mezi dětmi stala raritou.
Mezi spolužáky jsem byla raritou
„Jé! Naší babičce je skoro stejně,“ bývala nejčastější reakce na věk mých rodičů. Naši byli starší, což neuniklo jednak údivným komentářům, ale ani zbytečným úšklebkům. Navíc protože jsem byla dlouho očekávaný jedináček, měli o mě rodiče strach, a tak mě až do třetí třídy někdo z nich doprovázel do školy a ze školy. Dnes celkem běžná praxe, zvlášť když rodiče děti rozvážejí autem. Tenkrát rarita. V naší generaci bývalo zvykem, že děti s příchodem první třídy dostaly na krk klíče a pohybovaly se už víceméně samostatně.
Že jsem nepoznala prarodiče, mi zpočátku nevadilo. Těžko šlo postrádat, co jsem nikdy neměla. Jenže pak přišla škola a s ní šok. Najednou jsem se dozvídala, kam všude babičky nebo dědečkové vnoučata berou, co všechno jim dávají, kupují i dopřávají. I má nejlepší kamarádka Janka měla prarodiče a o letních prázdninách k nim jezdila, zatímco já zůstávala s rodiči v Praze.
Sice jsme občas navštívily tetu Emu, ale nebylo to ono. Zkrátka v naší rodině cosi scházelo. Když jsem pak jednou od Janky vyzvídala, odkud že její babičky pocházejí, vznikla kuriózní příhoda. „Jani? Ty máš fakt tři babičky?!“ nechápala jsem. Chudák Jana mi musela se záchvatem smíchu vysvětlit, že má babičky jen dvě. Jednu z Brna, druhou z Jihlavy, přičemž první zmíněná občasně pobývá i v Praze. Historce se směji dodnes, ale tenkrát mě mrzelo, že na mě nezbyla babička žádná…
Starší lidé mi nechybí, kamarádím se se seniory
O něco později jsem pochopila i závažnost rodinné situace. To, že jsem se nestala vnučkou, zavinila nečekaná kombinace vyššího věku rodičů a poměrně brzké smrti jejich matek a otců. Když se mateřství dlouho odkládá, je pravděpodobné, že dítě už prarodiče nepozná. U nás navíc nešlo o dobrovolnou volbu, nýbrž o shodu nepříznivých okolností. Nicméně pocit, že by mi v životě scházel starší člověk, jsem nikdy neměla. Právě naopak.
Od puberty si rozumím s výrazně staršími lidmi a po čase se z mého „osudu“ vyvinulo dokonce pravidlo. Ještě ve dvaceti jsem měla mnoho přátel padesátiletých až šedesátiletých, a dnes je jednomu mému kamarádovi dokonce přes devadesát! Dělí nás obrovský věkový rozdíl, sám je pradědečkem, a přece si rozumíme.
Stejně tak, jako s mým životním partnerem Jiřím, kterému bude za pár let sedmdesát. Někdo sice tvrdí, že vkus na „výrazně starší společnost“ zapříčinila v mém případě absence prarodičů, ale já si myslím, že jde o náhodu a se staršími lidmi bych si rozuměla i v případě, že bych na vlastní kůži poznala, jaké to je být vnouče.