Erika (31): Chtěla jsem stát na divadelních prknech a užívat si potlesk. Nakonec jsem našla svoje místo za jevištěm a jsem šťastná

Bylo mi dvacet a byla jsem si jistá, že jednou budu herečka. Nikdo mi to nerozmlouval – asi proto, že jsem o tom nikdy nepochybovala ani já sama. Zpívala jsem ve školních sborech, hrála ve všech možných ochotnických souborech a milovala ten pocit, když se na mě dívá plné hlediště. Jenže pak přišly přijímačky na DAMU a já tam seděla mezi těmi ostatními. Vypadali jinak. Sebejistí, připravení, odhodlaní.

Mohlo by Vás zajímat:

Laura (36): Jednoho dne jsem zjistila, že už nemůžu a do práce nedorazila. Jsem vyhořelá a nevím, jak dál

Začala jsem si uvědomovat, že to nebude branže pro mě

Šla jsem na řadu mezi posledními a už předem jsem věděla, že je to průšvih. Když jsem viděla, jak se na sebe zkušební komise dívala během mé recitace, bylo jasné, že nemám šanci. Nakonec mi řekli, že jsem příliš strnulá a nevyzařuji energii. Myslela jsem si, že jsem prostě jen nervózní, ale tehdy jsem poprvé začala pochybovat, jestli na to vůbec mám.

Nepřijali mě. Ani napodruhé. Nejdřív jsem to sváděla na nedostatek štěstí, na nespravedlnost. Hrála jsem dál v souborech, ale začala jsem si všímat, že mě ostatní zastíní. Nakonec jsem pochopila, že herectví asi není pro mě. Nechtěla jsem ale odejít úplně, takže když mi jeden známý nabídl brigádu v technickém týmu místního divadla, kývla jsem. Měla to být jen přechodná fáze, než si rozmyslím, co dál.

Práce byla úplně jiná, než jsem čekala. Zatímco herci se připravovali na svých scénách, já tahala kulisy, zapisovala poznámky režiséra a zajišťovala, aby všechno klaplo. Často jsem se cítila neviditelná – a chvíli mi to vadilo. Ale postupně jsem si začala uvědomovat, že právě tahle „neviditelná“ práce mě baví. Všimla jsem si, že mám dobrý přehled o tom, co kdy a kde má být. Nejdřív jsem si myslela, že je to normální, ale lidi kolem mě si toho všimli. Po roce jsem se stala asistentkou produkce.

Mohlo by Vás zajímat:

Alžběta (31): Z kamarádky se kvůli enormnímu pracovnímu tlaku stala rivalka. Takovou zradu jsem od ní nečekala

Zhostila jsem se příležitosti

Zlom přišel při jednom menším festivalu, který měl obrovské zpoždění kvůli organizačnímu chaosu. Režisér se nervově zhroutil, herci si stěžovali, že nikdo neví, co má dělat, a celé to hrozilo fiaskem. Měla jsem jedinou možnost – převzít kontrolu. A tak jsem začala rozdávat pokyny. Neřídila jsem to jako šéfka, ale spíš jako někdo, kdo už zná každý detail představení. Do dvou hodin byl chaos pryč a festival skončil s ovacemi publika.

Tehdy mi došlo, že jsem konečně našla svoje místo. Ne na jevišti, ale za ním. Bylo to ironické. Ten pocit, když vidíte, že všechno funguje, i když vás nikdo nevidí, je pro mě mnohem lepší než potlesk na otevřené scéně.

Dnes jsem produkční na plný úvazek. Starám se o několik festivalů ročně a spolupracuji s divadly po celé zemi. Pořád si občas sednu do hlediště a užívám si tu energii, která z jeviště vyzařuje. Už mi ale nechybí pocit, že bych tam měla stát. Naopak. Vím, že bez mé práce by ten moment na scéně nemohl nikdy vzniknout. A to mi úplně stačí.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Iveta (31): Chtěla jsem se dostat mezi celebrity, a tak jsem si vytvořila novou identitu. Nakonec se mi vše zhroutilo