V současnosti není běžným zvykem vstupovat do stavu manželského, jednodušší pro oba zúčastněné je žít „na hromádce“. Pak je rozchod snazší a žádné dělení majetku se nekoná. Ale pořád se najdou tací, kteří zastávají tradiční hodnoty a bez svatby žít se svojí druhou polovičkou nechtějí. Stejně to má i dcera Evy.
Nebyla bych nijak nadšená z toho, kdyby moje dcera žila s partnerem na psí knížku, ale bylo by to pro mě snazší, protože bych nestále neposlouchala: „Rozvedu se!“ A každé vdavky i rozvod pak mají následky, ať jsou to dluhy nebo dítě bez jednoho z rodičů.
Svatba prý musí být
Moje dcera Iveta je, jak se říká, nenapravitelná romantička, a proto podle ní patří k lásce i svatba. Možná za to může i vliv naší rodiny, protože babička i děda se brali mladí, bylo jim teprve dvacet let a na svoji krásnou svatbu dodneška vzpomínají. Pokud jde o mě a o manžela, i my jsme měli svatbu, ale dnes je to obráceně – u nás nastal rozvod. „Proč to tak musí být?“ ptávala se Iveta, když na něj došlo. Bylo jí teprve deset let a nechápala, že se lidé mohou rozejít.
Vzápětí si exmanžel našel novou ženu a pojal ji za právoplatnou manželku. Když jsem já potkala současného partnera, Iveta na mě tlačila, abych si ho taky vzala. „Babička říká, že to tak má být!“ vykládala a mračila se na něho. Podle ní k nám do domu nepatřil, protože jsme nebyli svoji.
První svatba byla velkolepá
Když potkala Iveta ve dvaceti Tomáše, byla to veliká láska. „Vezmeme se!“ hlásila doma. Marně jsme jí to rozmlouvali: „První lásku si nikdo nebere!“ „Cože? A co babička s dědou?“ oponovala, „a jsou spolu dodnes! Ty naší lásce nevěříš?“ Nastoupily i slzičky, a tak jsme kapitulovali. Následovala bombastická svatba se vším všudy včetně luxusního vozového parku, který troubil po celém městě, aby všichni věděli, že se ta naše husička vdává. Svatba stála spoustu peněz, ale řekli jsme si: „Proč ne, holka se vdává jen jednou v životě…“
Jednou? Spíš poprvé! Protože neuběhl ani rok a bylo po lásce. Naštěstí bez dítěte. I bez majetku. Babička s dědou lomili rukama: „Vyhozené peníze, radši jsme měli udělat střechu!“ Manžel hučel: „Já jsem to říkal!“ A já jsem radši neříkala nic. A doufala jsem, že se holka umoudří.
Nakonec se konaly další dvě veselky
Uběhly dva roky a dcera byla opět zamilovaná. A opět na nás přišla s tím, že se bude vdávat. „K zamilování svatba patří!“ argumentovala s tím, že jak jinak by své lásce dokázala, že to myslí vážně? Tentokrát byla veselka skromnější, ale zato si novomanželé koupili společně byt na hypotéku a zplodili dítě. Uběhlo pár let, Toníkovi byli tři roky a já jsem si všimla, že to mladým nijak zvlášť neklape. „Děje se něco?“ ptám se a děsím se odpovědi. „Budu se rozvádět!“ „Cože?“ chytla jsem se za hlavu. „A co Toník? A co byt?“ Nakonec se všechno tak nějak vyřešilo – ale přišla třetí svatba! Ta už byla utajená, ale byla, jak Iveta přiznala.
Toník ve střídavé péči, dluhy kvůli bytu a třetí manžel? To mi hlava fakt nebrala. A dcera znova otěhotněla. Ale než přišla Anička na svět, byla znova rozvedená! Začínám mít strach, co bude dál. Iveta se stará o dvě děti, Toník je týden tam a týden doma, otce Aničky neuvedla, takže na ni ani nedostává žádné peníze. Bydlí u nás doma a všichni se snažíme jí pomáhat, i když z jejího stylu života nejsme nadšení.
Kuriózní je, že Iveta odsuzovala to, že jsme se s manželem rozešli, a teď dělá to samé a opakovaně. Žádné domluvy na ni neplatí. A já se snažím dospělou dceru hlídat, aby zase neudělala nějakou hloupost. Děsím se toho, že se opět tajně vdá, protože kudy chodí, tudy vzdychá: „Já bych se tááák chtěla zamilovat!“ Přála bych jí to, jak by ne – ale bez další veselky!
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.