Facebook
Instagram
Manžel paní Heleny je vášnivý rybář. Až do onoho osudného dne, kdy skončil ve vodě a pak ležel se zápalem plic v nemocnici, se doma moc nezdržoval. Teď ho má Helena jenom pro sebe, ale spokojená není.
Když můj manžel Pavel (67) ležel v nemocnici, slíbil mi, že jakmile se uzdraví, o rybaření neřekne už ani slovo. Proto dnešní společný výlet do obchodu, který byl pro mě skoro jako slavnost, znamenal nový začátek. Konečně jsme měli žít tak, jak jsem o tom snila, když jsme plánovali důchod.
Manžel se změnil
Je dobře, že moje dcera Martina (40) souhlasila, že nás autem odveze na nákup. Pokud bychom nosili potraviny v taškách, trvalo by to celé věky. Během rozhovoru s dcerou, která řídila, jsem se podívala do zpětného zrcátka.
Pavel seděl na zadním sedadle a nevypadal zrovna dobře. Zeptala jsem se ho, jak se cítí, ale jen pokrčil rameny a něco netrpělivě zamumlal.
Vůbec jsem ho nepoznávala. Chápu, že se zotavuje z nemoci, která ho vyčerpala, ale je čas se vzpamatovat. Vždyť to byl jen zápal plic. Kdysi by se mu v autě pusa nezavřela, vyprávěl vtipy a příběhy, aby nás pobavil. Ale teď nic...
Přijeli jsme k domu, vynesli tašky nahoru. Pavel nám nepomáhal vybalit. Jen stál uprostřed kuchyně. „Táta se zasekl,“ komentovala to dcera, pak mě políbila na tvář a řekla, že musí jít.
Nechápu, proč je tak apatický
Myslela jsem, že Martina zůstane na oběd, ale mávla rukou, že nestíhá. Má vlastní firmu, takže se nemohla po nákupech víc zdržet. Slíbila, že možná přijde s manželem v neděli na oběd. Ale musíme si to ještě potvrdit.
„Mami, je táta v pořádku?“ zeptala se, když jsem ji šla vyprovodit. „Je nějaký divný.“
„Ano, je divný. Výsledky testů asi nejsou vše!“
Kdysi jsem se nemohla dočkat, až děti dospějí, začnou se starat o své věci, a my s Pavlem budeme mít čas jen pro sebe. Teď ho mám doma, ale nemám z toho žádnou radost. Nevím, jestli mě jeho apatie víc štve nebo znepokojuje.
„Tak co bys chtěl jíst, Pavle?“ zeptala jsem se a doufala, že ho rozhýbu. „Udělám knedlíky s uzeným? Ty máš rád...“
„Co uděláš, to sním,“ pokrčil rameny. „Nedělej si starosti, Helenko, na tom nezáleží.“
„Když na tom nezáleží, mohla bych ti udělat ovesné vločky se slupkami od brambor...“ zamumlala jsem. Ale klidně bych to mohla říct nahlas, vypadalo to, že mě neposlouchá. Kdysi miloval dobré jídlo, dokonce sám často vařil. V rodině byl vyhlášený odborník na ryby...
Možná potřebuje čas
„Ale rybu bys snědl, že?“ rýpla jsem si do něj. Podíval se na mě očima raněného jelena a pak zase pokrčil rameny.
„Nevím, co tím myslíš, Heleno. Martina říkala, že nemáme kupovat ryby v obchodě, protože jsou z nějakých znečištěných vod nebo něco. Chceš, abych ti pomohl v kuchyni, nebo si můžu trochu lehnout?“
Poslala jsem ho odpočívat, stejně by mi tady jen překážel. Později mi bylo líto, že jsem ho zbytečně peskovala. Možná se opravdu stále cítí slabý a nemá chuť na nic. Potřebuje čas, aby se zotavil a našel radost ze života se mnou, a ne z těch hloupých výprav na ryby s Mirkem (67).
Mimochodem, ten chlap nám pořád volá na pevnou linku, protože Pavel utopil svůj telefon při lovu na candáty. Ztišila jsem vyzvánění na telefonu, nepřála jsem si, aby ti dva zase spolu mluvili.
Nakonec jsem udělala rajskou polévku a palačinky. Pavel se najedl, pochválil mě a poté si sedl do obýváku s křížovkou. Navrhla jsem, abychom se šli projít.
„Kam?“ zeptal se.
„Kam, kam... Normálně, jako všichni, můžeme se projít po promenádě. Nebo možná do parku. Máme nějaký starý chleba, můžeme nakrmit kachny.“
„Ach, kachny,“ zamumlal, ale to bylo všechno.
Potkali jsme jeho kamaráda z ryb
Tentokrát jsem se rozhodla neustoupit. Možná pro něj není procházka se starou manželkou žádná atrakce, ale lepší už to nebude. Kromě toho, čtyřicet let manželství, dvě děti... taky si něco zasloužím...
Šli jsme pomalu, krok za krokem, před fontánou na náměstí jsme si sedli, abychom si odpočinuli.
„Pavle!“ zaslechla jsem najednou hlas, který nenávidím. „Kamaráde, myslel jsem, že jsi mrtvý, a byl jsem dokonce naštvaný, že jsi mě nepozval na pohřeb. Zdravím i váženou manželku!“
„Mirku?“ můj manžel se na svého kamaráda díval, jako by viděl anděla sestupujícího z nebe. „Jak se máš? Povídej! Jezdíš stále na ryby?“
Odsunula jsem se na okraj lavičky, okázale zavřela oči a nastavila tvář slunci. Mezitím už po sobě házeli pro mě nepochopitelnými jmény ryb, vodních nádrží, vybavení a kdo ví čeho ještě. Člověk by si myslel, že jde o setkání tajných agentů!
Kromě toho si Mirek právě koupil nový prut a táhl Pavla k autu, aby mu ho ukázal! Můj manžel už vstával, ale najednou se svezl na lavičku jako propíchnutý balón.
„Ne, nechce se mi,“ řekl. „Prut jako prut. Jaký je v tom rozdíl?“
„Člověče, kdo mi poradí, když ne ty?“ rozhořčil se Mirek. „Jsi kamarád, nebo ne?“
Mávla jsem rukou, že Pavel může jít podívat se na prut, protože mi ho bylo líto. Proč by měl mít špatnou pověst mezi kamarády? Šli k jednomu z aut na parkovišti, Mirek vytáhl prut, něco zkoumali, měřili, jako by měli co do činění s kosmickou technologií. Někdo se k nim přidal, pravděpodobně další místní rybářský nadšenec, začali vytahovat mapy, divoce gestikulovat, smáli se...
Vrátila se mu chuť do života
Nevěřila bych, kdybych to neviděla na vlastní oči. Nejenže můj muž ožil, ale ještě se před ostatními chlubil, jakou rybu chytil! Zajímalo by mě, jestli měl na mysli toho candáta, za kterým spadl do ledových vod a skončil s těžkým zápalem plic...
Bavil se tak dobře, až jsem si myslela, že na mě zapomněl. Kolikrát se to už stalo? Čekala jsem doma, on se vrátil v noci nebo až druhý den - rozcuchaný, špinavý jako prase, zmrzlý. V jedné ruce držel kytici nějakých lučních květů jako omluvu a v druhé tašku ryb na očištění!
Nevěřila jsem vlastním očím, vzpomněl si na mě! Rozloučil se s kamarády a vracel se. Čím blíž byl, tím víc úsměv na jeho tváři mizel. Když stál u lavičky, stal se jen vzpomínkou.
„Půjdeme, Heleno?“ zeptal se.
„Jasně, pojďme,“ vstala jsem a vzala ho za ruku.
A znovu jsme šli, krok za krokem, jako dva senioři, kteří už nemají kam spěchat. Kam bychom spěchali... Na hřbitov?
„Co je nového u kamarádů?“ zeptala jsem se.
„Nic,“ mávl rukou. „Hlouposti.“
Myslela jsem, že se pokusí něco vyjednat, ale ne, jen se znovu shrbil a zmlkl. No, teď mám, co jsem chtěla, manžela od rána do večera doma. Ale mám pocit, že ani jeden z nás nebude v tomto novém uspořádání šťastný...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Související články
