Systematické vyhlazování osob s mentálním postižením začalo ve třetí říši ještě před vypuknutím druhé světové války. Když se nacisté zaměřili na Polsko, likvidovali nemocné těmi nejhoršími způsoby. Třeba děti házeli do košů na prádlo a odvezli do provizorní plynové komory, nebo je odvezli do lesa a postříleli.
Okupační úřady se s okamžitou platností zbavily všech polských ředitelů psychiatrických léčeben a nahradily je bezcitnými německými lékaři. Omezen byl také personál, zkrátil se příděl léků a bylo zakázáno kohokoli propustit. Pak se mohly konečně sestavit seznamy pacientů, které bylo potřeba “evakuovat”.
Nacisté na lovu
Vyhlazování psychicky nemocných lidí se provádělo na stejných místech, kde se likvidovala polská inteligence. Ve Szpegawském lese byli zavražděni pacienti z léčebny v Kocborówě. O život tam přišlo přes 1200 lidí. A to jen do konce roku 1939. V lednu následujícího roku zde zahynulo dalších 700 lidí, tentokrát z ústavů ve Świecie nad Wislou a Gniewu. Bylo mezi nimi i 120 dětí, které byly do lesa vylákány pod záminkou výletu. Tam je Němci vysadili na mýtinu a začali po nich střílet jako lovci po divé zvěři.
Způsob zbavování se těchto lidí popsal i jeden z esesáckých katů, Kurt Eimann. Ten likvidoval pacienty v lesích u Wielké Piaśnice. „Nákladní auta zastavila asi padesát metrů od místa popravy, pak už museli jít k vykopané jámě pěšky. Jakmile stanuli na jejím okraji, někdo z mé jednotky je zezadu střelil do hlavy,” řekl Eimann. Existují ale zprávy i o tom, že se Poláci ubíjeli dřevěnými holemi. Kdo v jámě projevil známky života, byl “doražen” pistolí nebo zasypán zeminou, aby se udusil.
Křik a strach nemocných
Mezi další bezcitné katy patřil Herbert Lange, velitel speciální jednotky tajné policie. Ten pacienty deportoval do Poznaně, kde byla umístěna provizorní plynová komora. Celý transport provázel křik vyděšených lidí. Nevěděli a ani nemohli pochopit, co se s nimi děje. „Byli tam lidé, kteří nemohli ani chodit. Esesáci je prostě jen tak naházeli do aut. Nezajímalo je, že se mohou zranit. Viděla jsem také, jak odváděli malé děti. Nastrkali je do košů na prádlo a hodili do aut,” zavzpomínala jedna ze zdravotních sester.
Své si zažil i lékař Zdzislaw Jaroszewski. „Poslední skupinou byly děti. Ty byly ošetřovatelům vyrvány z rukou a bez sebemenšího uvážení naházeny do nákladních vozů. Škvírami pak trčely jejich ruce i nohy...” popisoval válečné hrůzy Jaroszewski.
Krvelační esesáci
Když 15. ledna 1940 přišla řada i na pacienty z nemocnice v Kościanu, zařízení bylo vyprázdněno během jednoho týdne. Bezohlední esesáci nacpali do jednoho vozidla až 75 lidí. Nemocní tam leželi jeden na druhém. Kdo převoz přežil, skončil v plynu. Později bylo do této nemocnice posláno 2750 pacientů z Říše. Všichni byli zavražděni.
Nemocnice pro duševně choré ve Wartě byla považována za jedno z nejlepších a nejmodernějších zařízení tohoto typu v předválečném Polsku. Vedl ji Karol Szymański, který poté, coby podporučík v polské armádě, padl na jaře téhož roku během masakru v Katyni. Langeho hrdlořezové mu odvedli 499 pacientů. Jako by tušili, co je čeká, začali rezidenti ústavu zběsile běhat po celé budově. Jejich vrahové je museli dlouho nahánět...
Poslední Langeho zastávkou byla nemocnice v Gostyninu. Tu vedl lékař Karol Mikulský. Němci mu nařídili, aby okamžitě sepsal seznam pacientů, kteří nemají šanci uzdravit se do 24 hodin. Moc dobře věděl, že by jim tím podepsal ortel smrti. Raději spáchal sebevraždu, což vyhlazování zastavilo. Ale jen na čas...
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Invaze do Polska
Ciekawostkihistoryczne.pl: Pacjenci "bez szans na wyzdrowienie". Jak Niemcy eksterminowali pacjentów polskich szpitali psychiatrycznych?