Ještě v roce 1996 byly původním obyvatelům v Kanadě násilím odebírány děti, jež poté putovaly do internátních škol na “převýchovu”. Ve skutečnosti je ale čekalo týrání, zneužívání a nakonec i smrt.
Psal se rok 1883 a kanadští osadníci dospěli k názoru, že kvůli přílišným kulturním rozdílům nemohou žít s původními obyvateli v míru. Proto začali jejich děti posílat do škol, kde jim bylo zakázáno hovořit rodným jazykem a praktikovat jakékoli zvyky a tradice. Odhaduje se, že až padesát tisíc dětí se nikdy nevrátilo domů. Vyjdou někdy najevo jejich osudy?
Nové pořádky v Kanadě
Šestnácté století bylo pro původní obyvatele Kanady zcela zásadní. Právě tehdy začaly do země proudit davy britských osadníků. Zpočátku se zdálo, že se dokáží oba tábory vystát, s příchodem devatenáctého století se ale vzájemný mír stal nadále neudržitelným. Anglie totiž na osadníky tlačila, aby začali domorodce civilizovat. Co to znamenalo v praxi? Museli se vzdát svých zvyků, naučit se anglicky, či francouzsky a přijmout vládou schválená jména.
To však byl teprve začátek. Aby se s “přerodem” začalo co nejdříve, vznikly internátní školy, kde se nová pravidla vtloukala do hlav i malým dětem, jejichž mysl je vždy nejtvárnější. A tak bylo více než 150 000 dětí násilím odebráno z rodin a posláno do vzdělávacích zařízení, kde se měly naučit chovat jako “bílí lidé”. Pro tyto účely vzniklo až 150 škol. Někdo měl to štěstí, že se mohl po čase vrátit domů, pro jiné to byla konečná.
Násilí a zneužívání kněžími
Ti, kteří museli projít internáty, popisují své zážitky navlas stejně. Každý den museli čelit utrpení, jež jim přichystali zaměstnanci školy, jeptišky a kněží. „Donutili nás uvěřit tomu, že nemáme žádnou duši,” svěřila se Florence Sparvier. Skoro každý den docházelo k fyzickému týrání, a to za účelem vymýcení, byť sebemenší vzpomínky na minulý život. „A uspěli,” pokračovala Florence. „Mlátili nás jako žito, dokud jsme nebyli přeprogramovaní.”
Často také docházelo k sexuálnímu zneužívání, což nebylo a není u katolické církve ničím výjimečným. Kupříkladu John Jones, který navštěvoval školu Alberni, si vzpomíná na muže, jenž uplácel malé chlapce čokoládovými tyčinkami. „Sám jsem ji nikdy nesnědl, skončila v koši. Denně jsem se koupal klidně i čtyřikrát, jen abych to ze sebe smyl,” prozradil. Další přeživší, Jack Kruger, se stal obětí sexuálního zneužívání v pouhých šesti letech. Nesměl však nic říct, kněží byli nedotknutelní.
Zmizelé děti
To ale nebylo vše. Školy se potýkaly s epidemií tuberkulózy. Chybělo také fungující vytápění a kvalitní strava. Mnohdy byla podávána zkažená jídla hemžící se červy. Kdo nezemřel kvůli nemoci, mohlo se mu stát osudným nelidské bití. Jiní zase beze stopy zmizeli. Jednoduše se ráno neobjevili ve třídě a nikdo je pak už nenašel. Docházelo také k vraždám novorozeňat znásilněných dívek.
Stíny nad Kanadou
Poslední internátní škola se uzavřela v roce 1996. Ale až za dlouhých deset let začala kanadská vláda řešit dopad těchto zařízení na domorodé obyvatele. Nejprve jim nabídla formální omluvu, což by se dalo považovat za opravdu špatný vtip. V roce 2015 bylo speciálně ustanovenou komisí rozhodnuto, že šlo o “kulturní genocidu”.
Letos byly ve škole Kamloops díky radaru objeveny ostatky 215 dětí. V Marievalu se našlo dokonce 751 dětských těl. Jde však jen o pouhý zlomek. Nikdo neví, kolik dětí zmizelo, a hlavně kam. Na závěr se nabízí velmi zajímavé srovnání. V seriálu Příběh služebnice je Kanada vylíčená jako zaslíbená země pro všechny, kteří chtějí utéct před křesťansko-fašistickým režimem Gileádu. Ve skutečnosti se v Kanadě dělo skoro totéž. Násilné odebírání dětí i znásilňování. A to vše ve jménu nového řádu vymyšleného hrstkou lidí, kterým kdysi tato země ani nepatřila...
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Canadian Indian residential school systém
Allthatsinteresting.com: Inside the brutal history of indigenous residential schools in Canada