Děti v sovětských pracovních táborech za éry Josifa Stalina prošly tvrdou školou života. Tři roky strávily v jeslích, čtyři v sirotčinci pro předškoláky, sedm v sirotčinci pro studenty a po čtrnáctých narozeninách je čekala práce v kolchozu. Pokud se toho ovšem vůbec dožily...
V roce 1936 zahájil Stalin hon na všechny “nepřátele národa”. Do této skupiny spadali jak obyčejní občané, tak i jeho velmi blízcí spolupracovníci. Stačilo k tomu velmi málo. Pronést špatný vtip, pošeptat druhému, co si člověk skutečné myslí, anebo se o několik minut zpozdit do práce. Jakmile někdo padl do soukolí stalinistické mašinérie, čekalo ho zatčení, mučení, vynucené doznání a deportace do tábora. A to včetně dětí.
Sověti netrestají, ale vychovávají
Jak vypadalo dětství v gulagu? Popis neutěšených podmínek pochází z dopisu, který napsali obyvatelé sirotčince ve vesnici Mojka. Jak ale zdůrazňuje novinářka Anne Applebaum, hodil se na jakékoli podobné sovětské zařízení ve dvacátých až čtyřicátých letech 20. století.
„Maso máme jen zřídka. Dostáváme jen tmavé pečivo. Cukr jsme neměli již tři měsíce. Mladší děti to nevydrží a sbírají slupky z brambor. Pokud není ani pečivo, vaříme krupici. Všichni nosí již několik měsíců stejné spodní prádlo. Není ho za co vyměnit. V lázních se dvakrát za měsíc vykuřují blechy a další paraziti, stejně se ale pořád myjeme bez mýdla. Povlečení na postel není, pouze matrace. Přikrývky jsou plné vší.”
Potomci nepřátel národa neměli pro dozorce žádnou hodnotu. Nemohli ještě pracovat, a tak se museli spokojit s pobytem v nejhůře vytápěných budovách. Kojící matky obvykle pobývaly v místnostech, kde teplota nepřesáhla jedenáct stupňů Celsia. V jiných pokojích se ze stěn zase loupala barva a nebylo v nich žádné osvětlení, ani petrolejové lampy.
Chladný přístup Sovětského svazu
Matky se na své děti nemohly usmát, ani je pohladit. Směly je pouze nakojit. Cokoli dalšího bylo zakázáno. O nic lepší nebyly ani pečovatelky v sirotčinci. Dokud se dítě nenaučilo chodit, muselo ležet ve své postýlce. Hry a písničky, které by rozvíjely jejich intelekt, byly rovněž zcela vyloučené. Důležité bylo pouze udržet dítě naživu.
Polish children who survived Soviet labor camps recover from starvation in a #Junak camp in Uzbekistan. 1942. #WWII pic.twitter.com/jmSATR3lFR
— WWII Siberian Exile (@polishodyssey) November 2, 2015
Své o tom ví Gieorgij Karitnikow. „Sedm let jsem jedl, spal, ležel a procházel se. Nikdo nás nic neučil, nemluvil s námi. Neuměl jsem číst, ani psát. Vyjadřování bylo taktéž chabé. Jelikož si ani nevzpomínám na ostatní děti, řekl bych, že jsme se mezi sebou moc nebavili,” vzpomíná trpce. Bylo úplně jedno, zda dítě bydlelo na “baráku” anebo v zemljance. Mnohé z nich onemocněly a zemřely. Kdo měl to štěstí a přežil, putoval po třech měsících na resocializaci do dětského domova.
Láska ke Stalinovi
Největší úmrtnost v táborech byla mezi batolaty. Většina z nich neměla šanci přežít krutou zimu. Jelikož je kvůli zmrzlé zemi nebylo možné pohřbít, těla byla uložena do sudu, kde čekala na jaro a řádný pohřeb. Na nehostinné podmínky vzpomíná i Julian Better: „Mám jizvu, jsou to stopy po vředech. Jmenuje se to furunkulóza a bývá smrtelná. Vředy procházejí kůží dovnitř, nastává otrava krve, protože se do ní dostane hnis. Je to hrozné. Měl jsem ale štěstí.”
Děti, které nakonec skončily v domovech, sice netrpěly jako ty v táborech, měly však zase problémy po emoční stránce. Jednu přeživší třeba vychoval systém tak, že když se znovu setkala se svou matkou, dokázala si k ní vytvořit silný vztah. nikdy jí ale neřekla, že ji má ráda, ani ji nebyla schopná obejmout. Vychovatelky v ní pěstovaly pouze lásku ke Stalinovi. Když zemřel, myslela si, že už nemá pro co žít. Až s odstupem času si uvědomila, jak moc byla ovlivněná oficiální propagandou.
Peklo na zemi: V táboře Rovnost se mučilo mrazem, pálilo cigaretami a mrzačilo
Zdroje informací:
Ciekawostkihistoryczne.pl: Dzieci Gułagu. Stalin zamykał w łagrach nawet niemowlęta, bo ich rodziców uznano za „wrogów Związku Sowieckiego”!