Emily Brontëovou proslavil román Na větrné hůrce. V době, která patřila mužům, ale tajně tvořily i její dvě sestry

Román Na větrné hůrce Emily Brontëová vydala raději pod mužským pseudonymem Ellis Bell právě v roce 1847, pouhý rok před svojí smrtí. Ani tehdy se ale neodvážila použít své vlastní jméno a přiznat tak, že žena vydává román. Žila v době, kterou si my už naštěstí ani neumíme představit.

Ženský pohled na mužský svět

I když ale na obálce stálo mužské jméno, z celého děje jako by dýchal na tu dobu neznámý literární duch, který by se asi jen velmi těžko zrodil pod perem vedeným mužskou rukou. Samostatnost a síla žen, jež v příběhu vystupují, v kontrastu s mnohem poddajnější a snad i slabší povahou jejich mužských protějšků, působila v té době poněkud nepatřičně. Dnes bychom se bavili o genderu a úlohách ve společnosti, tehdy jasně daných. Stejně jako tato odlišnost působil u čtenářů rozpaky, až nevůli také na první polovinu devatenáctého století příliš realisticky a bez příkras či romantických kliček popsaný život a charaktery postav. Takovou přímost čtenáři tehdy autorovi odpustit nechtěli, ačkoliv jej považovali za muže.

Mohlo by Vás zajímat:

Oběť domácího násilí Kateřina Lieskovská: Modřiny se zahojí, ale duše se léčí dlouho

Nerozlučné sestry

A stejně jako ona tvořily a vydávaly i její dvě sestry Charlotte a Anne. Charlotte na obálkách svých děl vystupovala jako Carrer a Anne si zvolila pseudonym Acton. V mužském literárním světě pak měly všechny – stejně jako ve skutečném životě – stejné příjmení, tedy Bellovi.

Románový životní příběh

I když Emily Brontëovou nejvíce proslavil právě román Na větrné hůrce, tehdy přijímaný s rozpaky, ale později velmi oceňovaný, o životě spisovatelky a jejích dvou sester více vypovídá román Jana Eyrová, který v některých místech prakticky dopodrobna popisuje utrpení, které musely tehdejší dívky snášet v internátní škole. Jeho autorkou je sestra Emily – Charlotte. Věrně, i když v románové podobě, v něm popsala některé kapitoly ze života starších dvou ze tří sester Brontëových, které byly otcem poslány po smrti jejich matky na východu do internátní dívčí školy.

Mohlo by Vás zajímat:

Amy z Teorie velkého třesku: Neurovědkyně a spisovatelka, která hovoří hebrejsky a děti vychovává striktně vegansky

Dětství, jaké nikdo nechce

Šlo o yorkshirský internát, určený pro děti chudých pastorů. Rozhodně tedy nešlo o penzionát pro urozenou mládež a péče o děti tomu také odpovídala. Ve stejném internátu jako Emily a Charlotte byly i jejich další dvě sestry Mary a Elizabeth, ty ale „péči“ ve škole plné neštěstí, hladu a utrpení nepřežily. To samo o sobě hovoří o všem a Charlotte se také poté z mnoha svých vzpomínek vypsala právě v knize Jana Eyrová.

Nejmladší Anne se této zkušenosti naštěstí vyhnula, ale péče, kterou jí věnovala matčina sestra, jež se o děti starala, také nebyla právě dětským snem. Domov sester Brontëových i jejich dalších sourozenců měl do láskyplné náruče daleko…

Literárně nadané sestry

Osud tří sester Brontëových byl propojený po celý jejich život. Dokonce si společně po otcově smrti za dědictví, které po něm zbylo, zřídily vlastní školu. Chybělo jí ale jediné – žáci. Po tomto neúspěchu se začala Emily i její sestry více věnovat psaní. Ženám ale přece náležela jiná starost než literatura, a tak museli přijít ke slovu bratři Bellové. Ti nejprve vydali společnou sbírku básní, ale velký úspěch s ní nesklidili. Sestry se proto rozhodly, že budou pracovat každá samostatně, a zanedlouho vznikly hned tři příběhy. Emily vydala zmiňovaný román Na větrné hůrce, Anne se čtenářům pochlubila s dílem Agnés Grey a Charlotte přivedla k životu román Profesor. Na obálkách knih ale stále byla uvedena mužská jména...

Galerie Sestry Brontëovy psaly tajně pod mužskými jmény...

+ 1 fotka + 2 fotky