Evropané byli kdysi doslova posedlí egyptskými mumiemi. A jelikož si je mohli někteří z nich koupit, začali s nimi provádět věru prapodivné věci. Třeba je ukazovali a rozbalovali na veřejných i soukromých setkáních. Jedna věc ale byla ještě mnohem horší - z mumií se vyráběly “léky”.
V Evropě se zkazky o medikamentech vyrobených z mumií objevily spolu s křížovými výpravami. Brzy se tento rádoby zázračný prášek začal rozvážet po celém kontinentu. Údajně měl vyléčit i ty nejvážnější choroby. Jedna zachovalá krabička od prášku z mumie je i na úvodním obrázku k článku, dnes ji najdeme v Muzeu historie Hamburku.
Prášek z mumie
Nejčastěji se konzumoval s medem, aby byl chutnější. Někdy se dával přímo na postižené místo. Každá část mumie však byla na něco jiného. Kdo trpěl kožními problémy, měl obrousit její kůži a následně to spolknout. Na migrénu zase prý účinkoval prášek z lebky. A právě proto se podle magazínu Historic Mysteries, zejména v 16. a 17. století, mluvilo o Evropanech jako o kanibalech.
Kousky mrtvol byly v medicíně používány velmi často. Také se věřilo, že v ostatcích přebývá duše zemřelého, pojídáním těla proto člověk získá jeho sílu. Tato domněnka byla rozšířená po celém světě. V Evropě jí věřili také králové. Aby si posílili zdraví, konzumovali léky vyrobené z lidské krve, tuku a kostí. Vykrádání hrobů se záhy stalo palčivým problémem.
Záhadná mumie: Japonští mniši uctívají mořskou pannu, prý může dát věčný život
Kruté vystřízlivění
Postupem času se začal prášek z mrtvol míchat s alkoholem a čokoládou. Říkalo se, že taková směs dokáže vyléčit i vnitřní krvácení. S příchodem 18. století ale lidé pochopili, že ať už tento “lék” smíchají s čímkoli, nikdy nepomáhá. Někteří lékaři ale na něj stále nedali dopustit. Jednomu Angličanovi bylo v roce 1847 doporučeno, aby své dceři, která trpěla epilepsií, podával prášek z lidské lebky spolu s melasou.
Mumie v umění
Prášek z mumie se nepoužíval jen v medicíně, ale také v umění. Vznikla z něj speciální barva “mumiově hnědá”, se kterou bylo možné vytvořit neobvykle tónované stíny. K dostání byla ještě ve třicátých letech 20. století.
Lidem ale nakonec došlo, že opravdu není vhodné používat lidské ostatky k léčení nemocí a vytváření obrazů. Navíc mohla nastat i taková situace, že bychom se v muzeích nemohli podívat ani na jednu mumii. Není to totiž nevyčerpatelný zdroj.