Strach z pohřbení zaživa, tedy tafefobie, patří k těm nejhorším. Představte si, že se probudíte v rakvi. Nad vámi je několikametrová vrstva hlíny, takže není možné dostat se ven. Křičíte, ale nikdo vás neslyší. Lapáte po dechu, zatímco vše okolo začíná tmavnout. Tentokrát už navždy.
Strachu z pohřbení zaživa říkáme tafefobie. Balzamování nebylo kdysi běžnou praxí, o pořádných lékařských znalostech ani nemluvě. V minulosti proto někdy docházelo ke strašnému omylu, kdy byl člověk nedopatřením považován za mrtvého. To pochopitelně vyvolávalo strach a obavy. A není divu. Příběhy zaživa pohřbených ubožáků jsou děsivé.
Smrtelná agónie předčasného pohřbu
První historicky nejznámější osobou, jenž se stala obětí předčasného pohřbu, byl skotský filozof John Duns Scotus, který zemřel v roce 1308. Když po nějakém čase otevřeli jeho hrob, zjistili, že se do poloviny těla dokázal vysoukat z rakve ven. Prsty měl odřené do krve, neboť se snažil freneticky dostat na svobodu. Krvavé prsty a tělo zkroucené ve smrtelné agónii se poté staly poznávacím znakem předčasných pohřbů.
Předčasný pohřeb se stal také druhem rozsudku smrti, ale mohlo jít i o dobrovolnou oběť. V 6. století se nechal na skotském ostrově Iona zaživa pohřbít mnich Oran. To mělo zajistit hladkou a rychlou stavbu nového kostela. Když byla rakev s mnichem znovu vykopána, našli jej uvnitř polomrtvého. Sotva se trochu probral, začal prohlašovat, že neexistuje nebe ani peklo. Tato pro církev nevhodná informace utvrdila hodnostáře v tom, že je třeba Orana pohřbít znovu, ale tentokrát bez možnosti opětovného vykopání.
Bezpečnostní rakve pro nemrtvé
V 18. a 19. století vznikla řada takzvaných bezpečnostních rakví. Aby ne, poptávka po nich byla obrovská. V roce 1791 byl britský pastor Robert Robinson pohřben v rakvi se skleněnou tabulí. Správce hřbitova tak mohl kontrolovat, zda je stále mrtev. Další truhla měla zase vzduchové trubky. K dispozici byly i klíče, kterými šlo otevřít kryptu zevnitř.
Na konci 18. století bylo možné koupit rakev se zvonkem, který byl umístěný nad zemí. Pomocí provázku mohl člověk začít zvonit a čekat, až jej přijde někdo vysvobodit. Vrcholem všeho je patent z 90. let minulého století. Rakev měla alarm, baterky i lékařské vybavení. Pak už jen stačilo počkat na dělníky.
Tři předčasné pohřby
Mary Norah Best, která žila v Kalkatě někdy v 17. století, se kvůli epidemii cholery měla dožít pouhých 17 let. V té době zrovna panovalo v Indii velmi horké počasí a rodina proto chtěla její tělo urychleně pohřbít. Po deseti letech byla rodinná krypta znovu otevřena, zemřel totiž Maryin bratr. Pozůstalým se však naskytl hrůzný pohled na rozbité víko rakve a dívčino zkroucené tělo. Jak k tomu došlo? Údajně ji měl otrávit lékař, který měl spadeno i na její matku. Kvůli paralyzujícím účinkům jedu ji tak mohl prohlásit za mrtvou, byť byl opak pravdou.
Virginia MacDonald bojovala s vleklou nemocí, které nakonec podlehla v roce 1851. Věčný klid našla na brooklinském hřbitově Greenwood. Její matka však trvala na tom, že nebyla mrtvá. Byla natolik neústupná, že si vymohla vykopání rakve. A skutečně. Tělo bylo v nepřirozené a zkroucené poloze. Virginia se v rakvi zadusila. Tato myšlenka pronásledovala její matku až do smrti.
Devatenáctiletý Angel Hays miloval nadevše svou motorku. V roce 1937 ale havaroval a hlavou narazil do zdi. Doktor nenahmatal žádný puls, a tak jej prohlásil za mrtvého. Angel měl natolik zdeformovanou tvář, že tělo rodičům ani neukázali. Jenže pojišťovně se něco nelíbilo, a tak o dva dny později požádala o exhumaci těla. Mladému muži prý stále slabě tlouklo srdce. Vstal tak doslova z mrtvých. Po uzdravení se stal televizní hvězdou a vynálezcem. Snad nepřekvapí, že šel na trh třeba s rakví, která měla domněle mrtvému pomoct s přežitím. Zemřel až 12. ledna 2008.
Zdroje informací:
Paranorms.com: Premature Burial: The Horror of Being Buried Alive