Syn Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty Louis-Charles duc de Normandie obdržel po smrti svého staršího bratra titul dauphin, což z něho udělalo následníka trůnu. V té době ještě netušil, co si na něho osud připravil. Pak ale přišla revoluce, která se neblaze podepsala na jeho rodině.
"Jako všechny robustní a silné děti, je i můj syn hravý, ač někdy bojuje s návaly hněvu. Přesto je povahově jemný a subtilní. Nechybí mu však zdravá ctižádost, se kterou to může dotáhnout daleko. Občas se ale nechá ovlivňovat svou fantazií, čemuž by se měl v budoucnu odnaučit," napsala o svém synovi Marie Antoinetta.
Stal se z něho sirotek
Nenávist pařížkého davu se dotkla i Ludvíkova syna. Během útoku na palác ve Versailles mu nasadili frygickou čapku (druh pokrývky hlavy s kónickým tvarem kužele s ohnutou špicí) a nazvali Petit Veto. Viděl také masakr služebnictva, zatímco prchal schovaný na dně kočáru s rodinou do Tuileries. Přitom křičel: "Nezabíjejte mi maminku!"
Na druhou stranu se ale někdy ona dětská ustrašenost proměnila ve schopnost konverzovat jako dospělý člověk. Častokrát debatoval s revolucionáři o tom, pro koho je vlastně ona nově nabytá svoboda určena (primárně pro prostý lid, šlechta zažívala pravý opak). Jindy se zase zajímal o to, zda jsou občané šťastní, když je král za mřížemi. Negativní odpověď ho velmi překvapila.
Prosil o milost pro svého otce
V dramatických chvílích loučení se malý princ nabídl, že vyjde do pařížských ulic a bude lidi prosit o milost pro svého otce. To ale, kvůli jeho vlastní bezpečnosti, nepřicházelo v úvahu. Po smrti Ludvíka XVI. ho roajalisté uznali jako krále Ludvíka XVII, v jeho sedmi letech. Podporu mu vyjádřila Amerika, Anglie, Rakousko, Portugalsko i Rusko. Jeho strýc, hrabě z Provence, se prohlásil za regenta.
Ač se ho snažilo mnoho evropských dvorů osvobodit, vždy to skončilo neúspěchem. Regent se totiž nikdy nevzdal snu, že koruna nakonec spočine na jeho hlavě. Ještě tady ale byla otázka výchovy. Přece jen teď v zemi vládli revolucionáři. Komu ji svěřit? Jeho mysl nemůže tvarovat někdo, kdo mu vštípí, že by se měl v dospělosti za svého otce pomstít.
Uvažovalo se o dvou variantách - buď bude usmrcen, nebo se ho ujme markýz de Condorcet, skvělý matematik a autor revolučních změn ve školství. Nakonec sešlo z obou možností. Vražda by byla příliš provokativní a markýzovi již nevěřili revolucionáři. A tak se tedy dohodli na tom, že z něho udělají republikána nenávidícího monarchii.
Malý Ludvík týraný a nemilovaný
Role vychovatele malého Ludvíka s definitivní platností padla na ševce Antoina Simona. On to vlastně ani švec nebyl, neb jediná věc, která mu šla, bylo leštění bot. A také si na chvíli vyzkoušel roli hospodského. Měl takové dluhy, že aby byl schopen pohřbít svou první ženu, musel prodat všechny její šaty. Ještě že druhá žena měla věno ve výši 1000 livrů, to na nějakou dobu stačilo.
Prvních několik dní princ jen plakal. Pak se novému životu v Templu (kdysi sídlo templářů, z něhož se pak stalo vězení) přizpůsobil. Simon z něho udělal prosťáčka, který pije vodku, zpívá revoluční písně a vypráví peprné vtipy. Později ho ale začal fyzicky týrat. Udělal z něho sluhu. Kopal do něj a bil ho. Nepomohly ani protesty lidí, kteří to viděli na vlastní oči. Přesto všechno se ale v této rodině cítil dobře, nebyl tak pod drobnohledem jako u vychovatelky a přísné matky. To se ale také revolucionářům nelíbilo. Měl to být pro něho horor.
A tak ho přemístili do zatuchlé a špinavé věže, kterou předtím jeho rodina využívala jako jídelnu. Okna byla zabedněna, dveře do poloviny zazděny. Strávil tam půl roku, v naprosté izolaci, hladový, špinavý, bez toalety, nemytý a ve špinavých hadrech.
Princ Ludvík a dojemný vzkaz mamince
Po Robespierrově (byl jedním z nejznámějších a nejkontroverznějších aktérů Velké francouzské revoluce) smrti byla cela ve věži otevřena. Na prahu dveří se objevila vyhublá, smrtelně bledá bytost se silně oteklými klouby. Sotva se držel na nohou. Nemluvil a choval se jako vyděšené zvíře. Jeho životní podmínky se trošku zlepšily: dostal dvě chůvy, čisté povlečení, jídlo, týdenní koupele a kadeřníka. Matčinu smrt nijak nekomentoval. Krátce nato ale onemocněl.
Přivolaný lékař jen konstatoval, že je mladý následník trůnu ve smrtelné agónii. Zemřel 8. června 1795 ve věku 10 let (dva roky po královnině popravě). Ve svém pokoji stihl ještě na stěnu napsat uhlem dojemný, avšak ještě nedokončený vzkaz: "Milovaná maminko, prosím..." Jen o pár centimetrů dál byla namalovaná dětskou rukou kytička.
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Ludvík XVII.
Wielkahistoria.pl: Tragiczne losy potomka francuskich królów. Tak potraktowano dziecko, które miało rządzić jako Ludwik XVII