Tělesně postižení lidé to v minulosti měli mimořádně složité. Ve starověkém Řecku bylo takové dítě ponecháno v lese, nebo rovnou utopeno. Slabí a postižení jedinci neměli právo na život. Co se s nimi dělo, když je společnost někdy nechala žít dál?
Toto přesvědčení sdíleli Řekové i Římané. Věřili, že když se narodí jakkoli neobvyklý jedinec, je to trest bohů za jejich hříchy. Zbavení se nežádoucích dětí nařizoval i samotný stát. Kdyby si někdo takové dítě ponechal, riskoval by přinejmenším několik katastrof, které by mohly padnout na jeho hlavu.
Postižení ve starověku
Řekové a Římané se snažili vytvořit tělesně zdatné jedince, u kterých není na žádné odchylky místo. Nemocné, zmrzačené či jakkoli abnormální dítě bylo ponecháno v lesích na jistou smrt, svrženo z hor či utopeno. V Řecku se takovým lidem říkalo taras, tento termín se rovněž používal k označení mytologických monster.
Dle Platóna, který tvrdil, že jen díky eugenice lze najít správnou cestu k vytvoření utopické komunity, měly postižené děti způsobovat sociální deficit. Údajně zhoršovaly kvalitu populace a byly náročnější na výchovu a péči. Tentýž názor zastával i Aristoteles.
Starověká lidská zoo
S rozvojem medicíny a znalostí lidské anatomie se vztah lidí k “anomáliím” začal pomalu měnit. Jenomže to bohužel nebylo k lepšímu. Strach z božího trestu se změnil na chorobnou fascinaci. V období římské říše se tito lidé stali zdrojem zábavy a jakéhosi druhu prestiže. Kdo vlastnil své “monstrum”, byl na společenském žebříčku mnohem výš než ostatní. Kdo ho ještě neměl, mohl si ho koupit na takzvaných dražbách. Movitější občané mohli vlastnil celou sbírku postižených lidí. A pokud byl zrovna nedostatek exemplářů, zmrzačil se kvůli "lidskému zoo" nějaký invalida.
Je také docela možné, že docházelo k záměrnému křížení postižených lidí, aby se narodila ještě větší podivnost. Tuto domněnku potvrzují nálezy na hřbitově mezi Římem a Neapolí, kde archeologové objevili četné ostatky zdeformovaných otroků.
Příroda vs. fantazie umělců
Jakmile nějaké “monstrum” zemřelo, byly jeho ostatky i nadále vystavovány pro pobavení a úžas občanů. Ti, kteří byli příliš chudí na to, aby si pořídili vlastní deformované dítě či dospělého člověka, se museli spokojit s jejich hliněnými verzemi. Tvůrci takových exponátů se ale často nechávali unést vlastní fantazií. Není proto možné s určitostí potvrdit, zda šlo ve všech případech o realistické zobrazení .
Zdroje informací:
Wondriumdaily.com: How Was A Disabled Greek Person Treated in Society?
Ciekawostkihistoryczne.pl: Porzucane, zabijane, sprzedawane na „targach potworów”. Jak w starożytności traktowano niepełnosprawne dzieci?