Legendární Petr Čepek: Byl jsem takový trouba, plachý a bez sebedůvěry, vzpomínal herec na své mládí

Byl prý až nerudný perfekcionista, na své role se vždy pečlivě připravoval a totéž požadoval od ostatních. Byl ovšem také férový, což ho stálo diplom z DAMU. Mezi jeho spolužáky patřili Josef Abrhám, Jiří Krampol, Marie Málková nebo Ladislav Mrkvička. Při jednom majálesu, kdy studenti tropili povyk v ulicích Prahy, vylezl Mrkvička na tramvaj a sundal kladku. Byl vyloučen ze školy. A protože Petr Čepek jako jediný nepodepsal prohlášení, kterým by se od svého kamaráda distancoval, školu nikdy nedokončil.

Mohlo by Vás zajímat:

Krutá smrt Petra Čepka: Byla za jeho skonem prokletá role?

Rodina Petra Čepka

Jeho otec Karel pocházel z rozvedeného manželství. Se svou maminkou žil v Liberci a když předčasně zemřela, nastěhoval se k otci do Ostravy. Zde se seznámil s jistou Miloslavou, které všichni říkali Miluška. Studovala hru na klavír a zpěv a jako jedináček byla lehce zhýčkaná.

Podle Jaroslava Vostrého, který o Petru Čepkovi napsal knížku Talent a osud, se Miluščini rodiče nejdřív nelibě dívali na její známost v podobě Karla, neboť pocházel z rozvedené rodiny. Přesto v prosinci 1939 uzavřeli sňatek a přestěhovali se do Prahy. A už 16. září 1940 přišel na svět Petr Čepek. O dva roky později se narodil jeho bratr Karel.

Jenže rodinné štěstí dlouho nevydrželo. Karel Čepek starší sice překonal tuberkulózu, ale po banální operaci zemřel na plicní embolii. Osamělá matka Miluška se proto na konci války rozhodla vrátit i s oběma syny do Ostravy. Petr později vzpomínal, že díky životu na vesnici prožil šťastnější dětství, než kdyby zůstal "smíchovskej sígr."

Mohlo by Vás zajímat:

Selhání Miloše Kopeckého: Leze na mne těžko sdělitelný strach, řekl o roli, kterou mu vyčítali víc než antichartu

Mládí Petra Čepka

Vyrůstat v Ostravě znamenalo setkávat se každý den s drsným a bouřlivým prostředím. Divoce rostoucí město bylo přeplněno různými typy lidí, od těch, které sem vyhnal režim, až třeba po bývalé trestance. V kontrastu s tím byla Petrova maminka učitelka hry na klavír, která se své syny snažila kultivovat uměním.

„Bál jsem se o mámu a o mladšího bráchu. Jako nejstarší chlap v rodině jsem za ně pociťoval nedětskou odpovědnost," vzpomínal herec na nelehká léta dospívání. A možná právě proto, že vyrůstal jen s matkou, chyběl mu vzdor vůči otci a jeho autoritě. Díky tomu vždy byl vstřícný vůči režisérům, tedy autoritě na natáčení, respektive v divadle.

Na hereckou kariéru se ho snažila nasměřovat už maminka, ale Petr se do recitování moc nehrnul, prý ve škole dělal jenom to, co skutečně musel. A jeho první výstup, který mu matka dohodila v ochotnickém souboru, nedopadl dobře. Měl se políbit se starší dívkou, ale protože mu bylo patnáct let, dostal blok a nešlo to. Tudíž v souboru usoudili, že z něj nic nebude...

Mohlo by Vás zajímat:

Dramatický osud Rudolfa Hrušínského: Komunisté mu udělali ze života peklo, čelil výhrůžkám i bídě

Jak se Petr Čepek stal hercem

„Jako dítě jsem byl plachý a absolutně neprůbojný. Byl jsem takový trouba. Plachý, nesmělý, bez sebedůvěry. Ale odjakživa hrozně vzteklý. Výbušnost mi zůstala. Prý je to zdravější než dusit problémy v sobě," vzpomínal Petr Čepek.

Jak je tedy možné, že se z plachého chlapce stal herecký velikán? Podle Jaroslava Vostrého za to může i fakt, že vyrůstal s matkou a bratrem. To posilnilo jeho dispozice k hereckému partnerství. Maminka navíc vodila oba kluky do ostravského Státního divadla, které v té době mělo mimořádnou úroveň. Sám Petr Čepek také říkal, že se špatně učil, což ho přivedlo k rozhodnutí přihlásit se na herectví.

A v neposlední řadě jej ohromilo setkání s hercem Ottou Šimánkem, který ho připravoval na přijímací zkoušku. Pokud vám toto jméno nic neříká, jeho nejslavnější role možná napoví víc - pan Tau. A díky tomu, že "čaroval" i ve skutečném životě, z Petra Čepka se nakonec také stal herec...

Mohlo by Vás zajímat:

Jaroslav Marvan: Ničila ho rakovina, den před smrtí vážil jen 41 kg

Zdroje informací:

Wikipedia.org: Petr Čepek

Ceskatelevize.cz: Petr Čepek

Jaroslav Vostrý: Petr Čepek - Talent a osud