Posmrtné masky jsou fascinující a zároveň strašidelné relikvie z doby, kdy ještě neexistovaly fotografie. Z doby, kdy bylo zcela běžné, že se významným lidem po smrti nechal za pomocí vosku nebo sádry zhotovit odlitek tváře pro další generace...
Důvod k vytváření masek se časem změnil. Nejprve pozůstalým sloužily jako způsob spojení se zesnulými členy rodiny. Po nástupu fotografie je začali naopak využívat malíři a sochaři coby prostředek k zachycení těch nejmenších detailů.
Stalinova věčná tvář
V průběhu historie zůstal způsob vytváření posmrtných masek neměnný. Nejprve byl na tvář zesnulého nanesen ochranný krém, případně vrstva gázy. Až poté se nanesl vosk či sádra. Výsledný produkt pak nebyl určen jen pro potřeby pozůstalých, ale také pro výrobu bust a sochařských děl.
Tímto způsobem se totiž nechala zvěčnit spousta známých osobností. Kromě příslušníků šlechty to byli i známí političtí vůdci, filozofové či umělci. Za všechny jmenujme básníka Danta Alighieriho, skladatele Ludwiga van Beethovena, vojevůdce Napoleona Bonaparta a sovětského diktátora Josifa Stalina.
Jako Tutanchamon
V jiných kulturách se používaly takzvané pohřební masky anebo obrazy, které byly položeny na tvář zesnulého těsně před posledním rozloučením. Obyčejně byl s těmito relikty dotyčný také pohřben. Velmi dobrým příkladem posmrtných masek je Tutanchamonova mumie či zlatá pohřební maska krále Agamemnóna.
Na konci devatenáctého století začal zájem o výrobu posmrtných masek upadat. Vynález fotografie je učinil zbytečnými. Navíc bylo možné zesnulé před objektivy fotoaparátu naaranžovat tak, že vypadali skoro jako živí. A to byla mnohem lepší památka než neosobní odlitek tváře.
Zdroje informací:
Rarehistoricalphotos.com: A haunting photo collection of famous peoples’s death masks