Vůbec první zvukový film byl natočen v roce 1927, do té doby byl film pouze němý a doprovodnou hudbu při projekci filmů zajišťoval obvykle buďto živý klavírista v kině, nebo záznam pouštěný z gramofonu. Lucerna se rozhodla překvapit a 13. 8. 1929 promítla svůj první zvukový film Loď komediantů.
Do běžného komerčního užívání se zvukový film dostal fakticky počátkem 30. let 20. století. Nástup zvukového filmu znamenal mezník v dějinách kinematografie, vyžádal si nové tvůrčí postupy a otevřel celou škálu nových vyjadřovacích možností filmového média.
Herci se museli učit mluvit
Herci se museli naučit specifickému filmovému přednesu, který byl značně odlišný od divadelního, a pro mnohé hvězdy němého filmu znamenal nástup zvukové éry ústup ze slávy. Velká změna nastala i pro diváky, kteří měli poprvé možnost slyšet hercův hlas, aniž by museli navštívit jeho živé představení.
Problémy s technikou
Hlavním problémem řešeným při výrobě zvukového filmu se stala nutnost synchronizace zvuku s obrazem, aby slyšený zvuk přesně odpovídal dění na plátně. Tento požadavek kladl zvýšené nároky na technické vybavení jak při výrobě filmů, tak i při jejich projekci.
Vadil i hluk kamery
Původní filmové kamery vydávaly při chodu značný hluk a nebývalo možné nahrávat obraz i zvuk najednou. Zvuková stopa se snímala odděleně pomocí mikrofonů dostatečně vzdálených od kamer nebo dotáčela dodatečně metodou postsynchronu. Teprve novější tiché videokamery umožnily zaznamenávat na filmový pás přímo s obrazem i použitelný zvuk.
První československé filmy
První zvukový film byl v někdejším Československu promítán již v roce 1929 v Ústí, další projekce proběhla v srpnu téhož roku v kině Lucerna v Praze. Šlo o americký film Loď komediantů. Mezi vůbec první zvukové hrané filmy patří i stejnojmenná filmová adaptace Tylovy divadelní hry Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, kde ve filmu zazněla i píseň Kde domov můj.