Pořídit selfie mobilním telefonem nezabere ani vteřinu, a i proto jimi dnes třeba sociální sítě doslova přetékají. Jak to ale vypadalo v dobách, kdy samotné focení bylo ještě v plenkách?
Fotografování sebe sama se stalo takovým fenoménem, že se jeho příznivci i odpůrci někdy dostávají do poměrně vyhrocených diskuzí. Určitě to ale není nic nového. O pořízení autoportrétu se snažili fotografové už před mnoha a mnoha lety.
Průkopník selfie
Za první dochované selfie můžeme považovat už daguerrotypii, kterou v roce 1839, patrně v říjnu, pořídil americký průkopník fotografie Robert Cornelius. Nemůžeme si ale představovat, že nasadil fotoaparát na selfie tyč a pořídil snímek. Zaprvé se tomu ještě říkalo autoportrét a pak jeho expozice trvala, jak bylo tehdy normální, poměrně dlouho. A tak pořízení selfie probíhalo poměrně zajímavě…
Minutu před objektivem
Robert Cornelius nejprve musel důkladně ustavit fotoaparát, připravit si pozadí pro vlastní snímek a pak už se mohlo jít na věc. Fotograf a fotografovaná osoba v jednom zvládnul za dobu, nutnou k pořízení snímku, sejmout kryt z objektivu, ustavit se na místo, minutu i déle zde postát a pak objektiv znovu zakrýt. Na zadní stranu snímku si později poznamenal, že šlo o jeho první fotografii, která byla pořízena. O tom, jak slavnou fotku toho dne udělal, svědčí i skutečnost, že si její kopii můžeme dodnes prohlédnout na Corneliově hrobě ve Philadelphii.
Menší fotoaparát – větší možnosti
Větší rozšíření selfie nastalo na počátku dvacátého století, kdy se už objevily první menší a snadno přenosné fotoaparáty. Lidé se poměrně často (vlastně stejně jako dnes) fotografovali před zrcadlem. Fotoaparát položili například na stůl nebo jinou pevnou podložku, protože doba potřebná k pořízení snímku pořád ještě nebyla dost krátká na to, aby jej fotograf udržel nehnutě.
Selfie nešťastné velkokněžny
Jednou z prvních dívek, která si pořídila svůj vlastní fotografický autoportrét, byla tehdy třináctiletá ruská velkovévodkyně Anastasia Nikolaevna. Ke svému snímku připsala poznámku, že se jí u toho třásly ruce. Psal se rok 1914 a ona nemohla tušit, že má před sebou již jen poslední čtyři roky života, než ji spolu s rodiči a dalšími sourozenci krutě zabijí bolševici. Ti vpadli do jejich sídla v noci ze 16. na 17. července 1918 a neušetřili dospělé, ale ani děti.
Polaroidy v sedmdesátkách
Poměrně značnou popularitu si pak selfie získalo s příchodem takzvaných polaroidů, tedy fotoaparátů, které ihned na místě „tiskly” snímky na zvláštní fotografický papír. To bylo v sedmdesátých letech minulého století – a pak samozřejmě přišel digitální věk a s ním i fotoaparáty, a dokonce telefony, které k pořízení takového snímku přímo vybízejí a jsou k tomu uzpůsobeny. Proč tedy takové možnosti nevyužívat?
Šílení Japonci
Doslova šílenstvím se stalo pořizování selfie v Japonsku, kde z něj mladí lidé vytvořili doslova životní styl a součást kultury. Velkou roli přitom hraje možnost upravovat snímky, dokreslovat – zkrátka zkrášlovat až do okamžiku, kdy si fotografovaný člověk už není ani příliš podobný. Ale i to je součást tohoto trendu.
Starý vynález, ale nové slovo
Zajímavé je, že pojmenování selfie, jakkoliv je samotný fotografický autoportrét poměrně starý, začalo být používáno až v září 2002 a jeho autorem je Australan Nathan Hope vystupující na internetu pod přezdívkou Hopey. Řadí se do vlny slangových pojmů, které v australské angličtině vznikaly použitím přípony -ie. Šlo třeba o barbecue, respektive roztomilejší barbie.
Hopey jako selfie označil snímek, na němž dokumentuje úraz, jenž se mu stal v opilosti. Padl jednoduše řečeno na pusu a rozrazil si ret. Ke kvalitě fotky připsal omluvu: „Omlouvám se za zaostření, bylo to selfie…” A slovo, které dnes většina z nás běžně používá nebo alespoň zná, bylo na světě.
Zdroj náhledové fotografie:
Wikimedia Commons/RobertCornelius, Public domain - k užití dle Creative Commons
Zdroje informaci:
Wikipedia.cz: Selfie
Wikipedia.org: Selfie
Wikipedia.org: Anastasia Nikolaevna