Znáte příběh námořníka Alexandera Selkirka, který se dočkal záchrany z pustého ostrova 2. února 1709? Ale ano – tedy pokud jste četli román Robinson Crusoe od Daniela Defoea. Selkirk se stal jeho předobrazem. Jak moc si autor upravil životní osudy slavného ztroskotance?
Alexander Selkirk přišel na svět v roce 1676 do nepříliš majetné rodiny skotského ševce. Nebyl právě dítětem, které by si rodiče přáli, tedy dítětem klidným a poslušným, potomkem bez větších problémů. Právě naopak. Alexander, který tehdy ještě používal otcovo příjmení Selcraig, přidělával problémy nejen sobě, ale i rodině. A právě proto se už ve svých devatenácti letech rozhodl odejít na moře. V roce 1703 se seznámil s mořeplavcem Williamem Dampierem a největší dobrodružství jeho života začalo.
Za trest na ostrov!
Jeho nešťastná povaha ale přinesla rozbroje i na moře, a tak neměl Dampier jiné řešení (pokud chtěl a musel zachovat klid na palubě) než Alexandera vysadit na nejbližší pevnině a nechat ho tam svému osudu. Shodou náhod padla volba na ostrov Más a Tierra, který byl právě poblíž a posádka lodi se zde chystala doplnit zásoby pitné vody. Alexander do vyhnanství dostal jen oblečení, pušku, náboje, tabák a Bibli. Nebylo toho moc, ale zprvu doufal, že mu to na tu chvíli, než jej někdo zachrání, bude stačit. Brzy ale pochopil, že to nebude snadné. Rozhodl se však nevzdat a zabydlel se (stejně jako později jeho knižní následovník) na ostrově tak, aby dokázal přežít.
Malá naděje na záchranu
Ostrov Más a Tierra je opravdu daleko od jakékoliv civilizace. Leží v souostroví Juana Fernándeze, stovky kilometrů od pobřeží Chile. Není tedy divu, že kolem rozhodně nebujel žádný čilý dopravní ruch. Selkirk na svoji záchranu musel čekat více než čtyři roky.
Začátky jeho osamělého života na pustém ostrově byly hodně krušné. Snažil se zůstávat na pobřeží, vyhlížel blížící se loď a vyčítal si svoji prchlivou povahu, která ho přivedla až sem. Jenomže pláž patřila hlavně lachtanům, kteří v době páření rozhodně nebyli přátelskými sousedy. Alexander se proto přestěhoval víc do vnitrozemí. Brzy zjistil, že je to pro něj mnohem výhodnější. Na ostrově žily divoké kozy, které se tam dostaly při minulých zastávkách lodí, rostl tam divoký tuřín, zelí a další zpracovatelné suroviny, které ho zachránili před smrtí hladem.
Využil, co se dalo
Na ostrově bylo možné najít i jiné pozůstatky lidských návštěv. Jako snad všude i tady nechali návštěvníci odpad, který nechtěli vozit zpět. Z obručí starých sudů si Alexander zvládl vyrobit potřebné nářadí a postupně vylepšoval jak svoje obydlí, tak i kuchyni a loveckou techniku. Když pak vyčerpal všechen střelný prach, musel změnit taktiku a začal chytat kozy holýma rukama. Z jejich kůže si díky tomu, co jej jako malého kluka naučil otec, dokázal vyrobit oblečení, ale boty ne. Stejně ale měl chodidla tak ztvrdlá, že je nepotřeboval.
Záchrana? Raději ne!
Jaké muselo být jeho nadšení a brzy poté také zklamání, když viděl připlouvat a kotvit loď. Stalo se to dokonce dvakrát, ale vždy šlo o loď španělskou. Do rukou těchto námořníků se jako Skot rozhodně dostat nechtěl. Proto se vždy raději schoval a nechal návštěvu odplout.
Skutečné vysvobození
Záchrana přišla až 2. února 1709, kdy se u ostrova objevily lodě Vévoda a Vévodkyně, přičemž u kormidla první z nich stál jeho dávný známý William Dampier. Šéfem výpravy byl jistý Woodes Rogers, který si do deníku ironicky poznamenal, že Selkirk je guvernérem svého ostrova. Také ho ale udivil trosečníkův fyzický elán a duševní klid, kterého dostáhl díky dlouhé samotě. Když se Alexander dostal znovu do Anglie a do Skotska, budil jeho příběh logicky velkou pozornost. Vyprávění o čtyřech letech života bez lidí na pustém ostrově se objevilo v mnoha knihách i krátkých příbězích. Ani získaný věhlas ho ale nedovedl na cestu klidného života a o několik měsíců byl zase takový jako kdysi. Jeho povaha se změnit nedala. V Londýně zaútočil na vysoce postaveného muže a vysloužil si další zajetí – tentokrát však ne na ostrově, ale za vězeňskou mříží.
Svatba krátce před smrtí
Po propuštění a krátkém románku s mladou mlékařkou prchl znovu na moře a v roce 1720 se dokonce oženil s vdovou po hostinském Frances Candis. Ke konci svého života pak sloužil u protipirátské hlídky. Jeho manželství ani poslední zaměstnání ale neměly dlouhého trvání. Celoživotní potížista Alexander Serkirk, do jehož příběhu se prostřednictvím Robinsona Crusoe mohou vžívat celé generace čtenářů, zemřel pravděpodobně na žlutou zimnici 13. prosince 1721. Posádka lodi HMS Weymouth, s kterou vyrazil na svou poslední plavbu, jej pohřbila do moře.
Zdroje:
Wikipedia: Alexander Selkirk