Velké pandemie minulosti: Staletí hrůzy, miliony mrtvých a marný boj s morem

První doložená epidemie moru se datuje na období od roku 542 našeho letopočtu, kdy pustošil tehdejší největší evropské město Konstantinopol. Pravděpodobně přišla z Etiopie nebo Egypta a nešlo o žádnou sezónní záležitost, nemoc sužovala kontinent i v následujících staletích a vyžádala si 25 milionů životů.

Mohlo by Vás zajímat:

Baba Vanga o roce 2021: Bude prý plný hrůzy, nepokojů a kruté nemoci

Staletí moru a hrůzy

Následovalo poměrně klidné období, a to až do 14. století, kdy se mor vrátil. Lidé se s jeho vlnami potýkali celá tři století, přičemž v průběhu tohoto agresivního období se snížil počet obyvatel Evropy až o třetinu. V té době byl prvně zaznamenán výskyt moru i na našem území a v různě dlouhých a silných vlnách se tady objevoval až do poloviny 18. století. Stejně jako dnes postihovala i v minulosti pandemie lidi ve všech vrstvách, bez ohledu na jejich společenské postavení nebo věhlas. A tak se hned s několika morovými ranami krutě setkal například i Jan Amos Komenský. Epidemická vlna z roku 1622 přinesla bohužel smrt jak jeho ženě Magdaleně, tak i dvěma synům. 

Vymřela třetina Prahy

Poslední velká epidemie moru přišla na území Čech v roce 1713 a lidé se s ní potýkali po celé dva roky. Jen v Praze podle dochovaných záznamů zemřelo kolem třinácti tisíc lidí, což byla tehdy celá třetina bývalého počtu jejích obyvatel. V důsledku této vlny se pak začala budovat kanalizace a obecně se zajišťovala lepší hygiena ve městech. Další takto velká pandemie moru do Čech už tedy nepřišla, ale lidé se pro změnu museli potýkat s dalšími smrtelnými chorobami, jako byl tyfus nebo cholera.

I mor přišel z Číny

Stejně jako koronavirus i tehdy se do Evropy tato smrtelná nemoc dostala právě z Číny a opět byla hlavní vstupní branou Itálie. Naši předci na území současné České republiky se s morem potýkali hlavně po bitvě na Bílé Hoře, tedy v letech 1624 až 1649. Další vlna epidemie propukla (opět v Číně) před koncem 19. století, ale tehdy se už podařilo objevit virus, který za nemoc mohl. I když nemoc zůstala hlavně v Asii, počty mrtvých dosáhly neuvěřitelných hodnot.

Mohlo by Vás zajímat:

Nejnebezpečnější viry světa: Smrtící virus Ebola pojmenovali po řece protékající oblastí, kterou zasáhla první epidemie

Bez znalostí a vybavení

Jak v minulosti lidé proti takové epidemii mohli bojovat, když neměli současné vědomosti ani vybavení? Z našeho pohledu, samozřejmě, jen velmi primitivně. Hlavní obranou proti šíření moru byla co nejdůkladnější izolace nakažených lidí – jednoduše řečeno karanténa. Ostatně právě slovo karanténa nám vlastně zbylo právě z dob morových ran. Nemocní totiž byli drženi mimo kontakt s ostatním po čtyřicet dní. Z italštiny, kde číslovku čtyřicet vyjadřuje slovo quaranta, pak vzniklo právě toto označení.

Jak vyzrát na karanténu

O důsledné dodržování karantény se starali takzvaní hlídači. Bylo jich potřeba opravdu hodně, protože u každého domu, v němž žila nakažená osoba, stáli dva takoví muži, kteří dávali dobrý pozor, aby se nikdo nedostal ven. Tito hlídači se o rodinu prakticky starali, protože lidé v karanténě se nesměli dostat ven a stejně tak nemohl nikdo dovnitř. Lidé už ale tehdy byli „vynalézaví“ a odbojní vůči nařízením, a tak mnohdy prchli z domu zadním vchodem. Likvidaci epidemie tím ale rozhodně nepomáhali.

Mohlo by Vás zajímat:

Postcovidový syndrom: Jak na co nejrychlejší zotavení po nemoci covid-19

Pomocnice, nebo vražedkyně?

Po smrti nemocného člověka jeho tělo ohledaly speciálně proškolené osoby, které nesměly vykonávat jinou práci – ohledávači a ranhojiči. O nemocné pak pečovaly také ošetřovatelky a není potřeba připomínat, že šlo o skutečně nebezpečnou práci a mnohé ošetřovatelky při této bohulibé práci zemřely. Jsou ale zaznamenány i případy, kdy se pečovatelky snažily svoji práci usnadnit a získat za ni víc než jen stanovený plat. Výjimkou tedy nebyly ani vraždy nemocných lidí a následné krádeže v jejich domech.

Pouštění žilou od neúspěšných lékařů

A jak probíhala samotná léčba? Prakticky nijak. Jediné, čeho se nemocní mohli dočkat, byla snaha o snižování horečky, i když samozřejmě jen zevním ochlazováním těla. Takzvaní moroví lékaři také lidem s oblibou pouštěli žilou, ale to jistě nemohla být metoda vedoucí ke skutečnému uzdravení. Navíc tito lékaři se rekrutovali z řad těch méně zkušených nebo zdatných. Města s nimi sepisovala smlouvy a také je platila, ale jejich úspěchy byly mizivé, ne-li nulové. A tak není divu, že se mor stal postrachem, který děsil celé generace lidí, vraždil děti, dospělé i staré lidi nebo likvidoval ekonomiku. Dnešní znalosti a možnosti nám přece jen dovolují bojovat s novou nákazou mnohem účinněji, než by tomu bylo třeba ještě před sto lety, kdy se světem sice neprohnal mor, ale zasáhla ho pandemie španělské chřipky, která (jak víme) měla nakonec na svém kontě víc mrtvých než předchozí válka.

Mohlo by Vás zajímat:

Epidemie osamělosti se šíří více než jakákoliv jiná nemoc, varují vědci

Mor tak docela nezmizel

Dnes se o moru už naštěstí (alespoň v našich končinách) nemluví. To ale neznamená, že úplně zmizel. V Evropě se prakticky vůbec nevyskytuje, ale setkat se s ním můžeme jak v severní, tak i v jižní Americe, v Asii i v Africe. Naštěstí ale jen opravdu výjimečně. Největší hromadnější výskyt moru byl zaznamenán v roce 2013 na Madagaskaru, kde z 256 nakažených 80 pacientů nemoci podlehlo.

Nyní už víme, že mor způsobuje bakterie Yersinia pestis a přenáší jej hlavně hlodavci a na lidi potom blechy. I když proti moru existuje očkování, nedoporučuje se cestovat do oblastí, kde by se člověk mohl morem s větší pravděpodobností nakazit. Pokud se tak už stane, existují léky v podobě antibiotik. Neléčený mor totiž prakticky ve všech případech končí smrtí.

Zdroje: 

Wikipedia: Mor

Wikipedia: Morový doktor

Galerie Morové rány v minulosti: Samé utrpení, léčba nebyla...

+ 1 fotka + 2 fotky