Nezapomenutelný český herec Pavel Landovský měl hodně bouřlivý život. Byl živel už od dětství a jeho vzpomínky na toto období berou dech. Víte, že za druhé světové války unikl smrti jen o pověstný vlásek?
Pohled do dětství Pavla Landovského nabízí deník, který mu jako pětiletému začala vést babička Anna. Většina z prvních záznamů obsahuje informaci o tom, že stál na hanbě, klečel nebo dostal výprask. „Ráno jsem byl na procházce s babičkou a doma jsem dostal výprask za hrubost a neposlušnost od babičky, také jsem stál na hanbě, protože jsem dělal mašinku," zaznamenala Anna 5. října 1941.
Babička Pavla Landovského
Anna nebyla pouze trestající rukou, ale také emancipovanou ženou, která hodně četla a byla vzdělaná. Nějakou dobu strávila na útěku před ruskou revolucí. S dětmi Jaroslavem (Pavlův otec) a Marjusjou putovala do Finska a Polska, odkud se pěšky vrátila domů. Pak zamířili do Československa a ona donutila Jaroslava, aby začal studovat, protože nevěřila, že se uživí hraním na houslích v cirkusech.
„Babička ve mně viděla naději našeho rodu, byl jsem její jedinej vnuk. Moje sestry měla ráda, ale nevěřila, že to můžou jako ženský někam dotáhnout," vzpomínal Pavel Landovský v knize nazvané jednoduše Lanďák, kterou sepsal s Helenou Albertovou.
Ráznou babičku, která budoucího herce zřejmě výrazně ovlivnila, za druhé světové války napadla neobyčejná věc. Pavlova maminka se za svobodna jmenovala Wagnerová, tak ho zkusí zapsat do německé školy. Děti tam dostávaly máslo a marmeládu. Ve škole přišli na podvod za tři týdny a Pavla vyhodili. „Moje maminka byla taková poctivá duše, strašně naříkala, jaká je to vostuda, ale babička jen suše prohlásila: ‘No co, tak jsme to zkusili. Tři neděle dobře žral, tak vydrží o tři tejdny dýl.’ Babička prostě dobře věděla z Ruska a z revoluce, že co sežereš, to už ti nikdo nevezme," dodal Landovský.
Pavel Landovský za druhé světové války
Přestože babička byla přísná, malý Pavel přeci jenom dokázal uniknout jejímu dohledu. Pochvaloval si, že v roce 1942 už se do školy moc nechodilo, místo toho s kamarádem Pepíkem Píšou chodili sbírat papír. Stejně to nebylo úplně bezstarostné dětství. Jednou je překvapil nálet a oni utíkali přes park.
„Začaly hvízdat bomby, čtyři kluci, který běželi před námi, dostali plnej zásah, spadl na ně Smetanův pomník. Pepík skočil na vozejk, já do něho strčil, aby dojel s kopce co nejdál a sám jsem skočil do příkopu u zdi jednoho baráku. Jediný my dva jsme to přežili. Pak jsem přišel domů a máma mě ztřískala, až jsem byl samá modřina, asi za to že jsem byl živej," zamýšlel se Landovský.
Se smrtí přišel do styku ještě několikrát. Jako devítiletý se seznámil s ruským vojákem, který byl jen o několik let starší. V kulometním hnízdě střežil les s ukrytými německými vojáky. Měl na sobě uniformu, kterou mu Pavel záviděl. Dali se do řeči, když najednou z lesa vyběhli esesáci. „V ten moment ten malej smrad, kterej si se mnou povídal a kouřil přitom papirosu, skočil za ten kulomet a začal ty Němce kosit. A když viděl, jak vyděšeně koukám, tak řekl ‘pojdi’ a dal mi to ruky ten kulomet a já střílel. Bylo mi devět roků! Až mnohem později mi došlo, že jsem možná někoho zabil, že jsem vrah..." vzpomínal trpce Landovský.
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Pavel Landovský
Helena Albertová a Pavel Landovský: Lanďák