Nazvat účast patologa Henriho Thioneta na vyšetřování Jeanne Weberové štěstím pro tuto vražedkyni by bylo rouhání. Ale osud tomu chtěl, že za expertovu samolibost zaplatilo životy několik dalších dětí. Psal se rok 1905 a vědecká bádání v oblasti zločinů na dětech byla ještě v plenkách...
Do nemocnice v Bretonneau u Paříže přiběhla 5. dubna 1905 zoufalá matka s půlročním chlapečkem – byl celý modrý a sípal. Lékař dr. Saillant konstatoval záchvat dušnosti, dítě stabilizoval a při pohledu na rudou čáru na krku se matky zeptal, co se stalo. Byly prý se švagrovou na návštěvě u další švagrové, Jeanne Weberové. Ta je poslala koupit jakousi maličkost a půlročního Maurice nechaly v její péči.
Čtyři mrtvé děti
Když se po deseti minutách vrátily, našly Maurice chroptícího, s pěnou u pusy, a Jeanne, která mu pod košilkou svírala hrudníček. Dítě jí vyrvaly a matka s ním běžela do špitálu. Zděšený lékař se dozvěděl i to, že mezi 2. a 27. březnem zemřely ve dvou ulicích dělnické čtvrti Goutte d'Or další čtyři malé děti a vždy u toho byla třicetiletá „pečovatelka“ Jeanne Weberová.
Policie má jasno, ale...
Lékař informoval policii. Ta zjistila, že lékaři náhlá úmrtí uzavřeli jako záškrt či křeče, Weberovou zadrželi a nařídili exhumaci dětí. Tisk psal o „ježibabě z Goutte d'Or“ a případ se zdál jasný, medicína už uměla určit známky zardoušení – skvrny na průdušnici, překrvení plic a stopy škrcení na krku. Jenže nejslavnější francouzský patolog dr. Henri Thionet nic takového nezjistil, naopak potvrdil údaje z úmrtních listů.
Mrtvý chlapec
Jeanne Weberovou výsledky pitvy očistily. Ve čtvrti jí ale už nikdo nevěřil, a tak po pár týdnech odešla neznámo kam. Až 16. dubna 1907 ve vsi Villedieu jižně od Paříže zburcovala lékaře dvanáctiletá Louise. Bratříček August je na tom špatně, skoro nedýchá, asi se přejedl na svatbě u sousedů. Lékař devítiletého chlapce z rodiny rolníka Bavouzeta našel už mrtvého.
Je to ona!
Lékař si sice všiml rýhy na krku a informoval policii, ale ta udání odložila s tím, že ji způsobil posmrtně upnutý límeček na košili, který uvázala rodinná hospodyně paní Moulinetová. Ale den po pohřbu přiběhla sestřička mrtvého chlapce na komisařství znovu: ve věcech nemilované hospodyně našla výstřižky z novin o procesu z léta 1905. Weberová a Moulinetová je jedna a táž osoba!
Tak zase nic?!
První pitvu chlapce provedli vesničtí lékaři a shodli se na uškrcení. Pak ale nastala zásadní chyba. Na návrh obhajoby a přes zoufalé protesty vyšetřujícího soudce provedl druhou pitvu opět věhlasný dr. Thionet, a světe, div se, znectil výsledky první pitvy a za příčinu smrti označil tyfovou horečku! Weberová-Moulinetová byla tak v lednu 1908 opět propuštěna.
Drama v pokoji
V hostinci městečka Commercy se 8. května 1908 ubytoval dělník Bouchery s manželkou a šel si večer vyjednat práci v lomu. Paní si hrála s desetiletým synkem hostinského Marcelem. Pak šla spát a postěžovala si, že se sama bojí. Nemohl by kluk spát s ní v pokoji? Kolem desáté uslyšel host od vedle dětský křik. S hostinským vyrazili dveře. Naskytl se jim pohled jako z hororu.
Ano, jsem to já
Hoch ležel na zakrvácené posteli, na krku stopy po škrcení, z úst mu tekla krev a byl mrtvý, před smrtí si překousl jazyk. Vedle něho Boucheryová s krví na rukou i na spodničce tvrdila, že o ničem neví. Když četníci prohledali její věci, našli dopis od obhájce Jeanne Weberové, kterým jí gratuluje k propuštění. Pak teprve ženština přiznala, že je „ta“ Weberová.
Dítě není dospělý
Tentokrát už „velkého“ Thioneta k pitvě nepustili. Ten vydal svoji vlastní zprávu, kde tvrdil, že Weberová Marcela sice uškrtila, ale v předchozích případech je nevinná – čímž se ovšem odborně i lidsky znemožnil. Jak se ale mohl tak těžce seknout? Vědecké práce o škrcení a rdoušení pocházely od dospělých obětí, dětské tělo reaguje jinak. Rýha na krku často vymizí, krev se vstřebá. A tohle akademického rutinéra prostě nenapadlo. A přiznat omyl? To zkrátka nešlo…
Škrcení, můj osud
Weberová byla uznána vinnou, ale šílenou, a odsouzena k pobytu v blázinci Mareville v Nové Kaledonii. Tam se jí, navzdory příjemnému klimatu, patrně příliš nelíbilo, protože se v létě 1918 oběsila. Prostě podle svého způsobu…