Facebook
Instagram
Hokejový brankář Alexander Salák (37) se svou manželkou Michaelou (38) navštívili talkshow Miluše Bittnerové Na kafeečko. Promluvili o svých šesti dětech a nevšedním životě, který s nimi prožívají. Děti vyučují doma a nebojí si na pomoc přizvat chůvu nebo hospodyni. Podle jakých zásad vychovávají své syny a dcery? A které ze šesti dětí dává rodičům nejvíce zabrat?
Hokejový brankář Alexander Salák (37) je se svou manželkou Michaelou (38) krásných sedmnáct let, svatba proběhla v roce 2010. Spolu mají neuvěřitelných šest dětí: Frederika (12), Sebíka (10), Beatrice Annu (7), Charlotte Miu (8), Benjamina Huga (3) a nejmladšího Marvina (0,5).
V talkshow Na kafeečko otevřeně popisují jejich denní rutinu a nezastírají, že občas vyhledávají pomoc chůvy nebo hospodyně. "Když se Freddie v Americe narodil, tak jsme si řekli, že se pro nás nic nemění. Půjdeme do kina, půjdeme na večeři. Dítě s někým dvě hodiny vydrží. Na tom není nic špatného," říká šestinásobná matka Michaela.
Alexander s ní souhlasí a nechápe, proč jsou Češi na toto téma tolik citliví. "Pro rodiče to musí být hrozně těžké, protože jsou pořád unavení a jedou takhle pořád, den za dnem. Je z toho rok, dva, a za dva roky zjistíte, že jste s manželkou vůbec nebyli na večeři. Nebo jedete na dovolenou, koukáte na sebe a oba jste vyždímaní. Proto nerozumím tomu, že někteří lidé mohou na otázku chůvy a hospodyně pohlížet špatně," říká slavný hokejista, který s manželkou vychovával děti jednu část své kariéry až v daleké Sibiři.
Běžný den u Salákových s šesti dětmi
Jak se vstává se šesti dětmi? Nejstarší asi vstávají samy, nebo je budíte?
Michaela: Většinou ne, ony jsou samostatné.
Alexander: Míša tohle neví, ona s nimi nevstává. S těmi dětmi totiž vstávám já.
Michaela: Většinou ano.
Alexander: A Míša s malým chrupká. Ten poslední jí dává dost zabrat, to je možná důvod, proč máme šest dětí a konečná. Protože Marvin je první děcko, které řve. Je náročnější.
Takže pět dětí bylo pohodových a Marvin vám konečně ukázal, jaké jsou skutečné děti?
Michaela: Asi bychom šest dětí neměli, kdybych tohle měla pokaždé. Asi bych to zvládla, ale je to strašně náročné. Takže všichni vstávají a manžel, ten vstává i hodinu před nimi, aby si udělal svoji práci, dokud je klid.
Alexander: A potom dělám dětem snídani. Je super, že jsem celý život hrál hokej, ale nikdo si mě do pořadu nepozval kvůli hokeji.
Co dobrého děláte dětem k snídani?
Alexander: Palačinky, to bylo dříve jejich nejoblíbenější jídlo. Ale mají to tak často, že už jim to začíná lézt krkem.
Michaela: A to děláš opravdu dobré palačinky, nejlepší, ale děti už to nemají rády.
Kolik těch palačinek musí být?
Alexander: Jen to dělám na dvou pánvičkách, aby to šlo rychleji.
Michaela: Pokaždé polovina zbyde, ony moc nejí.
Alexander: Jsem rád, že se potkáváme ráno u té snídaně, obědy si také připravujeme. Je dobré se u jídla potkávat.
Jak dohlížíte na čištění zoubků?
Alexander: Já na to nedohlížím, to mě znervózňuje. Zoubky nedělám a nedělám oblékání. To utíkám z domu, protože to je něco šíleného.
Michaela: Manžel připraví snídani, dá si s nimi kávu a potom odchází a není. Když je doma, tak po snídani už neexistuje. Děti jsou samostatné, takže zuby a oblékání, to už dávno nekontroluji.
Alexander: Na to já nemám nervy, jakmile se s holkami začnou hádat kvůli oblékání.
Michaela: Ale to se nestává, když odcházejí do školy. Nosí podobné věci stále dokola. Navíc chodí do lesní školy a tam je to jedno. Freddie už chodí do jiné, lepší školy, a tam už musí chodit lépe oblékaný, ne v teplákách. Ten mi někdy uteče, protože jezdí v sedm hodin ráno autobusem. Když se vrátí, jen žasnu, co to má zase na sobě. Ale spánek je pro mě důležitější než kontrola dítěte. Říkám si, že se to pro jednou nezblázní.
Teď už jsou větší, ale když byly menší? Oblékat ty malinké botičky?
Michaela: Navíc my jsme žili na Sibiři. Takže já jsem děti navlékla, protože venku bylo minus třicet stupňů, a než jsem je někam odvedla, tak si vzpomněly, že chtějí čůrat.
Alexander: Ona je navlékala do těch kombinéz a to jde opravdu těžko. Než se oblečou, tak se všichni potí, jeden má žízeň, další chce čůrat, další kakat.
Michaela: Bylo to šílené, ale potom jsem to zvládala docela rychle. Vždycky jsem tam měla někoho na pomoc, ale zpětně to byla sranda.
Jen s těmi plenkami…
Michaela: My žijeme mezi plenkami třináct let. Saša už přebalovat nechce.
Alexander: Utírat někomu dvanáct let zadek už je dlouho. Už by to chtělo něco trochu jiného.
Co takové stříhání nehtů?
Michaela: Dělám to já, ale kolikrát se stane, že dítě přijde poškrábané. Nekontroluji to u všech.
Alexander: Co naše dítě, když přijde poškrábané, ale když přijde cizí!
Michaela Saláková učí děti doma
Podporujete domškoláctví. Měli jste děti v domácím vyučování.
Michaela: Máme je pořád, ty tři na prvním stupni. Chodí do komunitní školy, ale jsou domškoláci.
Co to znamená? Znamená to, že je učíš doma?
Michaela: No jasně. Učila jsem je doma, když jsme byli v zahraničí. Teď máte skupinu rodičů, kteří to mají stejně, pošlou děti na nějaké místo, tam si zaplatí průvodce a učí je. Ale pořád je to na vás. Takže naše děti chodí do školy od pondělí do čtvrtka, v pátek je mám něco učit já. Je to taková pomoc pro rodiny domškoláků.
Alexander: To je další její superschopnost, kterou já dodnes nechápu. Jak se s nimi Míša vůbec mohla učit! Já jsem se se synem učit patnáct minut, on se klepal strachy a já vzteky. Omdléval jsem, byl jsem v křečích. Michalka je klidná a dokáže jim to vysvětlit. Já jsem to nedokázal. Řešit pět plus tři patnáct minut, to je dlouho. Děti se vám navíc roztékají na židlích, chvíli jsou pod stolem, chvíli na stole.
Míše se neroztékají.
Michaela: Učila jsem Freddieho v první třídě a ve druhé, Sebíka jen v první třídě asi tři měsíce. Potom jsem řekla konec. Už bych to dál nedala.
Kdybych na to měla trpělivost, taky bych do toho šla.
Michaela: Ale já nemám trpělivost. Měla jsem vždycky velká očekávání. Já sama jsem vždycky chtěla mít jedničky a umět všechno stoprocentně. A mám to dodnes. Když jim dnes kontroluji úkoly, tak potřebuji, aby to všechno uměli na sto procent. Ale ne všichni to tak chtějí, stačí jim to na 65 %.
Takže mají stejné geny, stejnou výchovu, ale každý je jiný, že?
Michaela: Úplně.
Za chůvu se nestydíme, není proč
Pochopitelně, že na šest dětí nejste sami, máte také chůvu.
Alexander: Já jsem ještě pořád nepochopil, proč je kolem toho taková věčná debata, proč to lidi tolik trápí.
Co myslíte?
Alexander: Když řekneme, že máme chůvu nebo hospodyni, tak jsou lidé úplně říční. „Tak jste chtěli mít děti, tak si to všechno udělejte sami, ne?“ Ale hospodyně uvaří, uklidí a moje manželka to nemusí dělat – a já s ní půjdu raději na večeři. ¨
Děkuji vám za názor, měli by ho mít všichni muži.
Alexander: Nebo ta chůva. To nemusí být člověk, který s těmi dětmi jen sedí. Tak ty děti naučte nějakou básničku, hrajte si s nimi, a my s nimi potom strávíme nějaký čas, který má hodnotu a kvalitu, přečteme si knížku. A funguje to. Pro rodiče to musí být hrozně těžké, protože jsou pořád unavení a jedou takhle pořád, den za dnem. Je z toho rok, dva, a za dva roky zjistíte, že jste s manželkou vůbec nebyli na večeři. Nebo jedete na dovolenou, koukáte na sebe a oba jste vyždímaní. Proto nerozumím tomu, že někteří lidé mohou na otázku chůvy a hospodyně pohlížet špatně.
Saša měl takový názor vždycky?
Michaela: Ano. Nemusela jsem ho do toho nutit.
Takový názor by měli mít všichni, ale ne vždy jsou na to správné podmínky nebo dostatek financí.
Alexander: Tomu já rozumím.
Michaela: Vždycky, když je potřeba, tak pomoc najdu. A je to od prvního dítěte. Když se Freddie v Americe narodil, tak jsme si řekli, že se pro nás nic nemění. Půjdeme do kina, půjdeme na večeři. Dítě s někým dvě hodiny vydrží. Na tom není nic špatného. Moje babička dělala chůvu, tenkrát to bylo běžné. Později se to s komunisty vytratilo. Ale mám pocit, že už se to vrací a je to dobře. Není to o tom, že odložím dítě, ale já chci být pro to dítě lepší matkou a také lepší partnerkou. A chci, aby rodina fungovala, ne abych se uhnala. Když budu s dětmi od rána do večera, každý den, tak na ně asi nebudu hodná a nebudu mít energii.
A budete je nudit.
Michaela: Budu je nudit, a ještě mi rupnou nervy. Takhle já raději odejdu a jsem hodná máma.
Výchova kluků je jiná, než výchova princezen
Jaký je rozdíl mezi výchovou holčiček a kluků?
Alexander: Podle mě jsou to dvě rozdílné disciplíny. Jsou to dva světy. Říkám, že ženám moc nerozumím a teď chodím za Michalkou, a ani ona neví, co s nimi má dělat. Takhle to máte vy ženy dané odmala.
Mají vás holčičky více omotaného?
Alexander: Já jako chlap se jim spíše snažím vyjít ve všem vstříc. Beru je jako princezny. U kluků je vidět, že to mají jinak dané. Mají sporty a když jim něco řeknete, tak tomu většinou rozumí. Většinou v tom není problém. Mají své zájmy a na této bázi jim rozumím víc. U holčiček se snažím, aby to byly princezny. Až přijde ten okamžik, kdy budou mít přítele, tak mu podám ruku a popřeju mu hodně štěstí. Řeknu: „Teď je to na tobě!“
Ale pozor, že, aby té vaší princezně neublížil.
Alexander: Tak řeknu: „Hele, vysvětli to manželovi, nebo budeš vdovou a tatínka budeš mít v base.“
Míšo, jak je to složité pro vás?
Michaela: Pro mě je rozhodně lehčí vychovávat kluky. Máme to rozdělené – Saša má moc nad klukama a má z nich vychovat ty správné chlapy, a já jsem maminka, kterou mají uctívat, aby potom uctívali holky, které si najdou. Ne aby se k nim chovali jako k hadru na koštěti. Já musím zase naopak holky trochu srovnávat. U nás vůbec nefunguje, že by táta pohrozil a oni šli plakat k mamince, to nechceme, aby si to nesli dál do života. Takže já musím být ta, co hrozí, zároveň ale i kamarádka, která se o všechno stará. Někdy jen sedím a říkám si: „Nech to být.“
Alexander: Pán Bůh to dobře vymyslel, protože se to nedá obelhat. Tak, jak se já budu chovat ke svým dcerám, tak se k nim pravděpodobně bude chovat jejich budoucí partner. To samé na druhé straně – můžu na kluky řvát, jak chci, ale pro jejich budoucí život bude nejdůležitější to, jak se chová jejich matka. Podle mě si takto potom budou vybírat svoji manželku. Nedá se to obelhat. A ve finále nejvíc záleží na tom, jak se k sobě chovají rodiče. Když jsou na sebe hodní, dají si pusu, řeknou si, že se mají rádi, tak děti to vidí. Když je v rodině láska, tak si z toho děti odnesou úplně nejvíc.
Jak dlouho už jste zamilovaní vy dva?
Michaela: Kolik let?
Alexander: To jsi mě dostala, to nevím. Děti mám vytetované, datum svatby ne. 3. 7. 2010.
Michaela: Ano. To je svatba, ale předtím jsme spolu chvíli byli. Nějaké tři roky. Takže to bude sedmnáct let.
Jaký je tedy recept na takové dlouhé soužití? Neříkejte mi, že děti.
Michaela: Ne, to určitě ne.
Alexander: Já si myslím, že je to v tom, že si spolu rozumíme. Musí tam být láska, ale je tam také hodně práce. Vztah je velká práce. Dnes si lidé myslí, že je to šup, hup na kozu, a pojedeme na výlet. Ale jsou období, kdy je to slabší, a člověk musí být trpělivý. Viď, lásko?
Michaela: Musím být hodně trpělivá, ano.
Alexander: Překonávat krize. Nám se potom vztah zlepšuje a určitě dostává větší hloubku. Máte všechno zažité, je do toho zatažena širší rodina, má to nějaký obsah. Zaplaťpánbůh, mě se to pořád zlepšuje, baví mě to víc a víc.
O čem dalším promluvili manželé Salákovi:
- Jak se s šesti dětmi chodí do kina a vaří
- Proč Alexander miluje čtení
- Jak u nich probíhají Vánoce
- O synovi Frederikovi, který je vegetarián
Související články
