Mít vnoučata je radost, ale někdy i neočekávaná, ba přímo kuriózní starost. Své o tom ví i Honza, jehož vnučka Eliška z ničeho nic začala chybět ve škole. Důvod neomluvených hodin mu však doslova vyrazil dech…
Jediná vnučka Eliška s námi žije od narození. Původní plán měl sice vypadat jinak, ale poté, co se její otec „kamsi“ záhadně vypařil, zůstala spolu s dítětem u nás v domku i naše mladší dcera Helena.
Snažíme se dceru i vnučku podporovat
Jako samoživitelce jsme jí s manželkou samozřejmě rádi podali pomocnou ruku. Místa je dost, a protože už nejsme lidé nejmladší, dohromady nám vlastně nic nechybí. Ona nemusí platit nikomu nájem a my zase nemusíme dělat věci, na které už naše páteř s věkem postupně nestačí.
Najít si nového partnera dceři samozřejmě nerozmlouváme. Přesto ve společné domácnosti takhle fungujeme už více, než jedenáct let. Helena je po jednom životním zklamání velmi obezřetná a jakoukoliv známost důkladně rozmýšlí. Volný čas věnuje rodině, ovšem většinu z týdne tráví v práci, protože Elišce poctivě šetří na dobu, až se bude muset jednou postavit na vlastní nohy. Není to pro ni jednoduché a jako prodavačka se musí dost otáčet. O to víc mě dopálilo, když jsem se nedávno dozvěděl, že naše milovaná vnučka má ve škole neomluvené absence. Hlavně jejich důvod…
Byl jsme v šoku z toho, co prožívá
„Nejspíš začátek puberty,“ rozmýšlel jsem. Od návratu do lavic po vánočních prázdninách byla vůbec celá divná. Jindy se mezi spolužáky i těšila, ale rok od roku bývalo nadšení slabší. Až letos si najednou začala vymýšlet, že do školy nemůže. Jednou kvůli bolesti v krku, podruhé hlavy, pak zase tvrdila, že jim výuka odpadla, ale jak vidno dle neomluvených hodin, neodpadla. Helena na ni tudíž brzy udeřila, proč. Eliška chvíli zapírala, pak z ní začaly vycházet podivné informace. Nejhorší bylo, že nešlo o výmysl, nýbrž o realitu…
„Nechci být ve škole. Holky mě budou zase pomlouvat,“ vysvětlovala dceři. „Někdo se ti snad směje?“ skočil jsem Helence do rozhovoru já. Eliška se na oba výmluvně zadívala. „Ne i jo,“ krčila rameny. „Jak ne i jo?“ pokračovala dcera. Jenže z Elišky šla pravda ven jako z chlupaté deky. Čekalo se. Nakonec nám vysvětlila, že ve třídě vznikají skupinky dětí „lepších“ a „horších“. Lepší mají nejmodernější drahé mobily a oblečení, horší disponují technikou průměrnou a úplně nejhorší jsou prý ti, kteří nemají paušál a pořizovací cenu mobilu nad deset tisíc korun…
Budu to muset začít řešit
Což je případ Elišky. Navíc se jí prý nejen holky, ale i kluci vysmívají, že nosí oblečení z řetězcových slev. Nazývají ji „holkou z letáku“. Prý proto, že párkrát oblékla šaty, které inzeroval jistý řetězec ve slevě. „A jak vypadají ti lepší?“ vyptával jsem se zamračeně. Na to Eliška ochotně sdělila, že tací mají klidně kecky od luxusních značek za tisíce korun. Jedna její spolužačka má například za starší sestru influencerku, a luxusních hadříků tudíž tolik, kolik si umane. Jenže s takovým světem se naše Eliška přece nemůže porovnávat. Nebo ano?!
Dcera se jí sice snaží vštípit, jak složité je, peníze řádně vydělat, jenže vnučka to nepřijímá. A už vůbec nejhorší je, že v těchto pochybných rozdílech děti nenápadně utvrzují i některé učitelky. Například tělocvikářka Elišce nedávno před celou třídou vynadala, že má lacinou obuv, takže se nemůže divit upadnuté podrážce. Na poznámku se prý ozval hlasitý smích, ale jak bylo vnučce, už nikdo neřešil. A tak jsem se rozhodl, že si udělám čas já, a půjdu minimálně za zástupkyní ředitele…
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.