Facebook
Instagram
Herec Jiří Hána, kterého známe jako kapitána Kováře ze seriálu Specialisté, navštívil talkshow LifeeTalk. Promluvil o svých studiích, kdy se kvůli lásce k divadlu nestal lékařem, o intenzivním zážitku z patologie, ale také o dvanáctiletém synovi Oskarovi, který si aktuálně prochází pubertou. Jaké vlastnosti po něm syn podědil a proč se Jiří Hána tolik bojí o jeho budoucnost? Co mu vadí na mladé generaci? A jakého člověka ze svého syna touží vychovat?
Herec Jiří Hána (48) dodnes vzpomíná na dobu, kdy vyrůstal v Ústí nad Labem a namísto toho, aby se stal lékařem, dal nakonec přednost divadlu. Za bezstarostné dospívání mimo jiné vděčí také svým rodičům, kteří ho podporovali bez ohledu na to, že bílý plášť nakonec vyměnil za divadelní kostým. Dnes ho můžeme vídat v televizních seriálech a také na divadelních prknech, aktuálně například v pražském Divadle Bez zábradlí, kde exceluje v hravé komedii Účet.
Se stejnou láskou, jakou mu věnovali rodiče, vychovává Jiří také svého syna Oskara (12). "Stal se nádherný moment, krásný, na který dodnes vzpomínám. Sednul si ke mně do auta, dopředu. Zabouchnul dveře. Zůstal jsem na něj koukat: „Osky? Co tady děláš?“ A on říká: „Tati, už mám na to výšku.“ Poklepal mi na ruku a řekl: „Jeď.“ To bylo nádherné, to byl krásný moment," popisuje v našem rozhovoru vzácnou chvíli se synem. "Sedíme v autě a říká mi: „Tati, jenom ti chci říct, že na mě jde malinko puberta, takže asi budu malinko drzej.“
Jiří Hána je od patnácti let hercem
Co na to vaši rodiče, když z vás mohli mít lékaře, a vy jste se stal hercem? Nebyli zklamaní?
Moji rodiče naštěstí nikdy nebyli těmi temperamentními rodiči v tom smyslu, že by mi předurčovali budoucnost. Nemusel jsem běhat rekordy na atletických oválech a být geniálním studentem medicíny. Do jisté míry mi nechali svobodu. Určitě je jako rodiče muselo trápit, když viděli, že z mého snu nebo cíle… ale nechci, aby to vypadalo, že jsem na školu kašlal, to zase ne.
Známe podobné historky z uměleckého světa.
Sám si někdy říkám, že je umělecký svět malinko zkreslený a zobecněný, protože to není tak, jak se někdy vypráví. Ona je to také dost velká práce a fuška, hodně časového omezení. Na druhou stranu mě rodiče nechali, vycházeli ze mě. Ne že by mi nechali volnou ruku, samozřejmě, že se snažili dávat mi nějaké základy do života – vychovávat mě, učit mě rozdílu slušnosti a neslušnosti.
Trochu se obávám, že v dnešní době sociálních sítí se tyhle hranice malinko ztrácí. Poznávám to podle vulgarity a vyjadřování některých mladých lidí, kdy mě to až překvapuje. Když jsem jel za vámi, pozoroval jsem ve vlaku mladé lidi, jak se baví, a slovník, který používali… tohle jsme možná říkali na gymnáziu, možná někdy později.
Nechci, aby syna vychovávali youtubeři
Hranice se nám dost posouvají.
Posouvá se to hrozně a trošku si říkám, že bych byl rád, aby se rodiče dětem věnovali, a aby je nevychovávali jen influenceři a youtubeři. Myslím, že tohle je věc, která se za deset let ještě projeví trošku bolavě. Takže ano, rodiče mi volnost nechali a já jim za to vděčím. Dělám to, co mám opravdu rád, dělám to srdcem a věřím tomu, že jim teď tu radost dělám také.
Sám máte dvanáctiletého syna Oskara. Mluvíte o svých rodičích moc hezky, plánujete na něj také přenést výchovu svých rodičů? Aby ho nevychovávali ti youtubeři?
Já s ním o tom vedu dialogy a chci, aby si na to sám našel nějaký názor. Už mi sám řekne: „Tati, nevím, proč tenhle kluk dělá tahle videa.“ Je to nějaká doba, trend. Já tohle úplně nemusím.
Učitelé, kteří v dnešní době učí děti, tak to je podle mě životní boj, a nemyslím to zle vůči dětem ani učitelům. Když vidím temperament určitých rodičů, kteří mají pocit, že škola děti naučí, vychová, a já můžu být v práci nebo čumět celý den do tabletu – to je také extrém. Obdivuji v dnešní době učitele. Asi bych neměl tu trpělivost.
Nechtěl byste být učitelem?
Nechtěl, ale věřím tomu, že je to jejich poslání. Na druhou stranu, v této zemi je také velké množství lidí, kteří něco tvoří a budují. Na to, jak je doba těžká, jsem pořád optimista, že se opravdu nemáme špatně a mohli bychom se mít i lépe. Pořád věřím, že na to, jak jsme malá země, jsme opravdu velmi kreativním národem, který dokáže budovat a tvořit. Jsem optimista.
V historii to Češi mnohokrát dokázali.
Dokázali jsme to mnohokrát a já bych byl hrozně rád, aby si lidé s prominutím sedli na prdel a uvědomili si, jakou máme minulost. Uvědomili si, jak jsme malý národ a co jsme dokázali, a jen neseděli a nefňukali, že se máme špatně a máme drahou naftu. Trochu se kousli do ruky, probrali se z nějakého snu a podívali se na realitu života. Procestovali Evropskou unii a potom si uvědomili, jak jsme na tom se školstvím, zdravotnictvím, jakou zde máme funkční dopravu.
Tyhle naříkálky a fňukálky bych nechal někam vycestovat – i za hranice Evropské unie – aby se potom vrátili a nefňukali, že fastfood je otevřený jenom do půlnoci, nafta je drahá a máme jen dvě auta v rodině. Tyhle banální kraviny na mě opravdu nepůsobí.
Jiří Hána sbírá modely válečných lodí
Vím, že právě historie je vaše velké hobby. Vy dokonce sbíráte a tvoříte modely historických bitevních lodí. Kolik jich doma máte?
To už je strašně dlouho. Přiznávám, že jsem se tomu dlouho nevěnoval, protože není čas.
Takže se na ně doma práší.
Mám ty modely dva, má je syn. Když byl menší, tak si s nimi s kamarády a s kamarádkami z ulice rád hrál. Asi ty modely už nejsou v úplně původním stavu. Ale spoustu jich mám ještě nakoupených a schovaných. Čekám na to, až Oskymu bude víc. Už teď, když jsme spolu byli na chalupě, tak se na ně koukal a říkal: „Hele, tati, za chvilku se do nich asi pustíme, co?“. „No to si piš!“
Půjčil jste mu na hraní i své největší klenoty? Krále George?
Japonskou Yamato a Krále George… už jsem je dlouho neviděl. Tak to je, děti si hrají. Je tam spousta nových, mám americkou Missouri, New Jersey, německého Bismarcka. Hrozně rád bych sehnal italské bitevní lodě, Vittorio Venetto a tak dále. To byla monstra. Bylo určité období, kdy jsem jezdíval sám k moři, rozvalil jsem se na pláži a četl jsem si něco od pana Hubáčka, který napsal několik nádherných knih o vylodění Američanů v Tichomoří. Bylo zvláštní ležet na pláži - svítí na vás slunce, posloucháte moře a čtete o vylodění těch lodí. Bylo to v něčem až autentické, jen zabíjení a nářez, to už tolik ne.
Zážitek z patologie nikdy nevymažu z paměti
Známe vás jako kapitána Kováře ze Specialistů. Tam jste mohl navázat na svoji tehdejší tužbu být lékařem, že? Alespoň z pohledu soudního lékařství, patologie…
To máte pravdu. Byla to doba před pandemií covidu, kdy jsme opravdu natáčeli na pitevně v Thomayerově nemocnici. Přijdete na pitevnu, kde je všechno potřebné náčiní. Fascinovalo mě, jak jsou vyskládané skalpely a podobné věci na zpracování těla. Mluvit o tom ale mohu jen v dobrém. Byla tam úcta k nebožtíkům a práce nebo povinnost zjistit důvod smrti. Samozřejmě, že tam vidíte naložené kusy mozku v roztoku a také nerezový stůl, pod kterým je ještě mokro. To všechno na vás dýchne a také si uvědomíte jisté věci – jak život užívat a žít, mít k němu jiný přístup. Když potom smrt přijde…
Paní doktorka byla úžasná: „Pane Hána, pojďte sem!“ Vzala mě do kanceláře: „Já vám chci něco ukázat.“ Vytáhla dvě sklíčka, pod kterými byla tence nařezaná lidská tkáň. „Vidíte tady tu růžovou tkáň? Tak to jsou plíce nekuřáka. To je krásné, co? A vidíte tady tu černou tkáň? Tak to jsou plíce kuřáka. A víte, co je zajímavé? Že plíce nekuřáka se daleko lépe krájí!“
Od té doby nekouříte?
Nekouřím už od svých třiceti let. Mám slabost pro doutníky, takže občas, třeba na chalupě, si rád dám doutník. Cigarety jsem přestal kouřit ve třiceti letech a nevrátím se k nim, nemám důvod, nechybí mi to.
Po této zkušenosti to naprosto chápu.
Tahle zkušenost byla pozdější. Je to každého věc. Nikomu neříkám: „Nekuř! Zničí tě to!“ Je to každého věc a ať si každý dělá, co chce. Každý by měl své tělo poslouchat.
No moment, máte také toho dvanáctiletého syna Oskara. Jak mu vysvětlujete kouření? Už na to přišla řeč?
Ne, to vůbec, zaplať pánbůh! Ani by mě to u něj nenapadlo. On má školu, hraje badminton, chodí na klavír, má kroužky a zájmy.
Tati, promiň, jde na mě puberta
Puberta co nevidět zaklepe na dveře.
Já vím. Stal se nádherný moment, krásný, na který dodnes vzpomínám. Sednul si ke mně do auta, dopředu. Zabouchnul dveře. Zůstal jsem na něj koukat: „Osky? Co tady děláš?“ A on říká: „Tati, už mám na to výšku.“ Poklepal mi na ruku a řekl: „Jeď.“ To bylo nádherné, to byl krásný moment. Sedíme v autě a říká mi: „Tati, jenom ti chci říct, že na mě jde malinko puberta, takže asi budu malinko drzej.“
To je gentlemanské gesto. „Omlouvám se, jde na mě puberta.“
Je to krásné. On je gentleman. Nevím, co všechno po mně zdědil nebo nezdědil, a jaký vlastně bude nebo nebude. Samozřejmě, že je hrozně důležitá otázka výchovy ze strany rodičů a jak nás ovlivňuje prostředí. Má v sobě morální zásady a já bych byl rád, aby dětem byly neustále vnukávány nějaké základní principy slušnosti. Pak už je to jenom na vás, jak se vytváříte a co z vás bude. Jak já Oskara vnímám, tak jsem opravdu hrdý otec.
Takže tohle je, co byste mu do budoucna přál? Aby se držel morálních zásad?
Jen bych byl hrozně rád, když on bude slušný, tak aby ho společnost neničila. Aby nebylo trendy to, co vidíme teď. Nějak se to celé převrací a to, co je od principu jasné, tak se popírá. Co je pro mě vražedné, je to, že se dozvídám, že Země je placatá, a že to lidé odborně řeší. A to mám opravdu pocit, že jsme se pomátli. Mám pocit, že za chvíli budou lidé říkat, že voda je suchá, bude se to odborně probírat a nakonec to bude právně ošetřeno, že to je pravda. Tohle z lidí dělá úplné debily.
O čem dalším promluvil Jiří Hána:
- Jak se v patnácti letech dostal k herectví
- Jak důležitou roli sehrál v jeho životě Boris Rösner
- Jak prožíval pubertu v Ústí nad Labem
- O komedii Účet v Divadle Bez zábradlí
- Proč ho tolik fascinuje vesmír
- Zda se někdy plánuje do vesmíru podívat
Na fotografie herce Jiřího Hány a také na jeho syna Oskara se můžete podívat v naší fotogalerii.
Související články
