Ivana (39): Měsíce jsem se odhodlávala k rozchodu. Pak ale přišla krutá zpráva, která vše vyřešila

Náš vztah se ztrácel v mlze každodenní rutiny už roky. Zpočátku jsem si říkala, že je to normální. Láska se přece mění, pomalu bledne, a to, co zůstane, je něco hlubšího, pevnějšího. Jenže s tím, jak se ze vztahu postupně vytrácela intimita a radost, začal růst pocit prázdnoty. Každý večer, když jsem se na Petra dívala, uvědomovala jsem si, jak moc jsme se od sebe vzdálili. Přestali jsme mluvit o věcech, na kterých záleželo. Jen mlčeli.

Mohlo by Vás zajímat:

Alena (42): Manžel se začal chovat divně. Koukla jsem mu do telefonu a zjistila drsnou pravdu o jeho životě

Měsíce jsem klidně nespala

Trvalo mi měsíce si připustit, že to už takhle nechci. Část mě doufala, že to přejde. Že třeba jednoho dne přijde domů, obejme mě jako dřív a najednou všechno bude v pořádku. Ale ten den nepřicházel. Zatímco jsem se dusila v tichu, myšlenky na rozchod se staly jedinou možnou cestou ven. Když jsem konečně došla k rozhodnutí, že to musím ukončit, pocítila jsem zvláštní úlevu. Bylo mi jasné, že není cesty zpět.

Na den, kdy jsem se rozhodla mu to říct, jsem se připravovala dlouho. Uvařila jsem večeři, zapálila svíčky – ne proto, abych vytvořila romantickou atmosféru, ale abych udržela nervy pod kontrolou. Představovala jsem si, jak Petrovi oznámím, že odcházím. Byla jsem připravená na jeho zklamání, možná i na vztek. Chtěla jsem mu dát jasně najevo, že to není náhlý impuls, ale promyšlené rozhodnutí, kterému předcházely měsíce přemýšlení.

Ale Petr se ten večer nevracel domů. Už měl být dávno hodiny z práce, ale svíčky už v podstatě dohořely a Petr nebyl doma. Pořád jsem si opakovala slova, která jsem mu chtěla říct, ale zároveň jsem cítila, jak se mě zmocňuje podivná úzkost. Když se ozval zvonek u dveří, místo jeho známého kroku jsem uslyšela hlas souseda. Když jsem otevřela, stál přede dveřmi spolu s policistou.

Mohlo by Vás zajímat:

Viktor (50): Díky meditaci jsem pochopil, jak zanedbávám svoji rodinu. Pomohl mi k tomu výjev z dětství

Tížil mě pocit viny

Následující okamžiky mi zůstaly rozmazané v paměti. „Moc mě to mrzí, paní, ale váš manžel měl při cestě v autě nehodu a při převozu do nemocnice zemřel.“ Můj muž, ten, který mi už tak dlouho připadal jako cizí, byl pryč. A já tam stála s tím rozhodnutím v hlavě, které jsem už nikdy neměla vyslovit. Ten večer, kdy jsem chtěla utéct ze svého života, se všechno změnilo. Ne proto, že jsem se rozhodla odejít, ale protože on odešel navždy.

V dalších dnech jsem byla zavalena vlnou emocí, které jsem nedokázala zpracovat. Smutek z jeho ztráty se mísil s pocitem viny, že jsem ho chtěla opustit. V hlavě mi znělo tisíce „co kdyby“. Co kdybych mu to řekla dřív? Co kdybych to už dávno udělala? Možná by byl naštvaný, možná by byl odjel k rodičům a možná by byl stále naživu.

Trápila jsem se hrozně, ale zároveň mi došlo, že za jeho smrt nemůžu. Nemohla jsem zabránit jeho nehodě. Nikomu jsem neřekla, že jsem ho chtěla opustit, takže i v očích ostatních jsem zůstala jako truchlící milující vdova. Naše manželství nebylo dokonalé, ale nezasloužil si odejít takhle. Bez posledních slov, bez šance něco napravit.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Lada (37): Slíbila jsem kamarádce, že jí ohlídám chlapa. Nějak se to ale zvrtlo