Facebook
Instagram
Talk show Na kafeečko s Miluškou Bittnerovou zavítala na rozsáhlý statek moderátora Tomáše Krejčíře (52), kterého si mnozí pamatují například ze seriálu Rodinná pouta. Promluvil o složitém období, kdy před třemi lety za miliony prodával kliniku estetické a oční chirurgie, kterou s manželkou vlastnil. Jak se daří jeho pěti dětem? A jakého Boha vyznává nyní, po odchodu z mormonské církve?
Moderátor a nyní už tři roky farmář Tomáš Krejčíř (52) dnes žije poklidným životem na farmě, kde s manželkou, lékařkou Petrou, vychovává dvě děti školního věku, Sebastiana a Miu. Tři starší děti, které má z předchozího vztahu, jsou už dospělé.
Před třemi lety Krejčíř úspěšně prodal velkou rodinnou oftamologickou firmu a nechal se slyšet, že díky milionům, které prodejem získal, už do smrti nemusí pracovat. Přesto vstává každý den před šestou hodinou, aby nakrmil dobrou stovku zvířat na své farmě. Tu zatím plně dotuje, protože sama nevydělává. "Co já považuji za svůj největší úspěch – že jsme to opravdu dokázali dobře prodat. Dva roky ten prodej trval. Bylo pro mě daleko těžší tu firmu dva roky prodávat, než ji vybudovat. A ještě před těmi lidmi nemůžeš nic říct. Před těmi 130 zaměstnanci si připadáš trochu jako nevěrný manžel," vysvětluje své kolegyni Milušce Bittnerové ve své zpovědi v talk show Na kafeečko.
Tomáš Krejčíř žije na farmě, která zatím prodělává
Tomáši, floutek z Rodinných pout skončil na farmě. To je strašná změna, ne?
Je, ale myslím, že spousta z nás v životě prochází dost zásadními změnami, ať už chceme nebo nechceme. Tohle je takový náš sen, který jsme si zhmotnili. A jak už to tak se sny bývá, když tě chce Pán Bůh potrestat, vyplní tvé modlitby. Tím nechci říct, že by nás štvalo, že máme farmu. Zaprvé, o farmaření nevím nic. Jsem takový farmář z úleku. Máme farmu, to ano.
Zvířata zde žijí, my jsme je viděli.
Jsou spokojená. Včera se nám narodila ovečka, ještě nemá jméno – můžeš jí ho dát ty.
Gratulujeme!
Přisála se a hned pije, což u našich oveček není úplně samozřejmé. Nikdy nevíš, jestli jí nebudeš muset pomáhat. Často ležím pod ovcí, mám nad sebou vemeno a snažím se té malé nacpat struk do hubičky. Někdy to opravdu ty dvě hodiny trvá, zanadáváš si, ale je hezké, když slyšíš, jak se přisaje a vidíš vrtět ocásek. To jsou takové mé orgastické okamžiky.
Z tebe se stal laktační poradce.
Ano. Dojím, dojit umím, kydat umím, umím hodně věcí. Ale není to klasická výrobní farma, že by se sama uživila. To je negativní stránka našeho snu. Máš sen, je to super, ale pořád do něj láduješ prachy. „Kdy už to skončí a bude to na nule?“ Tak zatím ještě ne.
A může to tak skončit? Počítáte s tím, že farma si na sebe vydělá?
Ano, může to tak skončit.
Kdybych měl život navíc, budu žít mimo civilizaci
Vystudoval jsi DAMU a chodil jsi s Míšou Kuklovou do stejného ročníku.
Ano, všichni ji milovali. Bohužel si nás ne všechny připustila k tělu. Já jsem patřil k těm nešťastníkům, kteří to nedokázali.
Vzpomínáš někdy na tyhle studentské časy?
Ale ano, ne nijak často. Dílem to byly strašně hezké věci a dílem také smutné. Dva z těch lidí odešli. Jedna naše kamarádka tragicky zahynula a myslím na ni docela často. Bylo to na koních, když jsme měli výuku jízdy na koni. A jeden kluk se předávkoval. Tohle jsou nehezké věci, které se mi do hlavy derou. Častěji samozřejmě vzpomínám na ty hezké věci. Ne tak často, jak bych možná chtěl. Teď jsme měli sraz po třiceti letech a bylo to super. Martin Stránský, Dana Morávková, Radek Holub… je hezké ty lidi vidět. Protože v divadle nejsem, tak je nevídám tak často. Ventil vzpomínek se otevřel.
Jste velmi úspěšný ročník. Kdyby ses znovu rozhodoval, zda jít nebo nejít na DAMU, šel bys?
Popravdě, asi ne. Tehdy nám bylo šestnáct let, snili jsme o tom a byl totáč. Byl to pro nás únik z šedého totalismu. Byli jsme také naivní a nějak jsme si ten herecký život představovali. Když teď vidím možnosti, které můžeš dělat, šel bych někam na školu. Zkusil bych třeba také odjet, i když jsem procestoval celou planetu několikrát kolem dokola, většinou jako turista, byť jsem tam byl i dva měsíce. Strašně rád bych někde žil mimo civilizaci, třeba na indonéských ostrovech nebo v Jižní Americe. A to s herectvím moc dohromady nejde. Kdybych měl život navíc, tak bych escapnul na dobrodružnou několikaletou výpravu.
Ale není to tak, že se vzdáváš herectví?
To vůbec. Je to pro radost. Pěkná tvářička je fajn, ale musí být za tím něco víc, protože až to odkvete, tak to bude strašný konflikt. To je velká pravda a týká se to i chlapců. Vždyť to znáš, byť jsi neustále v akci. Je to strašně nevděčné povolání. Nějaký režisér říkal, že herec je jako cihla, kterou režisér použije do stěny. Někdy se hodíš a někdy se nehodíš, ležíš na hromadě klidně pět let. Většina českých herců má kartičku v Bohnicích – ne nadarmo. Samozřejmě je to legrace, ale něco na tom je. Je to těžký život, a pro chlapa obzvlášť. V mém věku, kdy máš mužský přechod, řeší spousta herců zásadní věci. Jsem celý život kašpárek a je to nedůstojné povolání. Když už nasbíráš zkušenosti, hodně herců by ti řeklo, že by do toho znovu asi nešlo.
Přemýšlel jsem, jak vyplatím 4 miliony zaměstnancům
Mnoho herců je přecitlivělých, ty jako herec také, ale na druhou stranu se ti báječně dařilo v podnikání. Jsi jeden z mála herců, který nezkrachoval, dokázal udržet podnik a výhodně ho prodal. V čem to je?
Myslím, že v byznysu mi herectví hodně pomohlo. Dokázal jsem s lidmi empaticky fungovat, nebyl jsem klasický manažer. Samozřejmě – měli jsme Excely, porady, výstupy a tvrdá data, která jsme museli hlídat. Byla tam spousta věcí, které v byznysu musíš dodržovat, jinak to nejde. Musí to mít strukturu, dril, askezi, protokol a řád. Tomu se člověk nevyhne. První problém pro umělce – disciplína tam musí být, bez toho to nejde. Ale já jsem měl přidanou hodnotu v tom, že jsem lidi vnímal jako lidi. Na rozdíl od jiných manažerů, kteří mají v hlavě Excel. Potřebují naplnit tabulky a udržet ebitdu, ideálně ji pořád zvedat nahoru. Potřebují dobrý marketing a všechno řešit tak, aby to stále rostlo principem kapitalismu. Ten já úplně nemusím, není mi to blízké, protože to nevede k dobrým koncům.
Jak tedy na takový úspěch?
Bylo to z velké míry štěstí a z velké míry moje žena. Moje žena je doktorka, měli jsme zdravotnickou firmu. I když ona tu firmu nevedla, lidé věděli, že mám vedle sebe doktora. A že ten doktor mi spoustu věcí může zpětně hodit. Potom jsem to já musel lidem přechroustat a držet, protože jsem tu firmu vedl, a nějak se to dařilo a těch patnáct let to fungovalo. Co já považuji za svůj největší úspěch – že jsme to opravdu dokázali dobře prodat. Dva roky ten prodej trval. Bylo pro mě daleko těžší tu firmu dva roky prodávat, než ji vybudovat. A ještě před těmi lidmi nemůžeš nic říct. Před těmi 130 zaměstnanci si připadáš trochu jako nevěrný manžel.
Občas se nám všem stane, že něco končí, ale nikdo ti to neříká.
Mám pro to pochopení, protože když prodáváš firmu a těm lidem to řekneš, tak tu firmu zbouráš. To nejde. V showbyznysu je to trošku víc nefér, ale u firmy musíš zajistit, aby byla v dobré kondici. Ideálně ty šoky lidem nepředávat. Třeba když byla pandemie covidu, to bylo pro mě strašné. Každý den musíš mít na účtu půl milionu obratu z těch X provozů – a máš nulu. První den, druhý, třetí. Všichni, co podnikají, to znají. Koukáš do toho, na dotace, koušeš si nehty, a říkáš si, z čeho zaplatíš 4 miliony na výplatách, z čeho zaplatíš nájem. Hučí ti hlava. Bylo to hrozně blbý období.
Zlatý divadlo!
Já vím, že herci to měli také hodně těžké, ale byznysmani – klobouk dolů přede všemi, kdo to ustál. Ta zodpovědnost je to nejhorší. Já jsem to prožíval strašně těžce. Vést firmu, mít na zádech X lidí a muset to dát.
Neumím si představit mít firmu, podnikat a zároveň žít s člověkem, se kterým tu firmu mám.
Mně to pomáhalo. Zase se máš doma o čem bavit.
A dokážete vypnout?
Samozřejmě. Když mi někdo strategicky odcházel a já jsem musel někoho najít, pořád jsem to Petře říkal. Na dovolených dokážeme dlouhé dny nemluvit o firmě. Teď je tahle kapitola už naštěstí za námi. Ale dokázali jsme to.
Teď máte farmu, máte také hodně starostí.
Myslím, že ve vztahu je důležitá budoucnost. Máš plány, sny, prožíváš s ním svoje klopýtnutí i úspěchy. My tady něco budujeme a to je na tom nejhezčí. I když je tady hodně práce. Ale hezké je to, že vidíš svoje myšlenky, jak se obtiskují do reality. Když se rozhlédneš, tak každý strom a každý kopeček, každá kytka je tvoje srdce a tvůj mozek. To je na tom strašně vzrušující – pro mě nejvíc. Děláš něco, co ti z hlavy leze ven a je to kolem tebe. To je strašně super.
Tomáš Krejčíř je otcem pěti dětí
A do toho máte dvě děti. Kolik jim je?
Devět a sedm.
To znamená, že už velmi dobře vnímají a možná na farmě pomáhají.
Teď mají takové období, že úplně ne. Ano, drobně, ale že by třeba nakrmili, to ještě ne. Musí to přijít, my je k tomu vedeme. Když byly klukům tři nebo čtyři roky, tak paradoxně dělali víc, ale pomohli méně. Když jim teď řeknu, ale udělali králíky nebo morčata, tak jsou to schopní udělat. Dají jim vodu, granulky, ale ještě nejsou ve věku, abych je mohl pustit k oslům. Ke koním Mia jde, ale k oslům ne, to jsou pořád divoká zvířata. Je dobré, že se těch zvířat nebojí. Speciálně sedmiletá Mia jde klidně k obrovskému koni. On jí nic neudělá, ale já jsem na trní.
Tři dospělé děti už máš, teď máš tyhle školáky. Jsi jiný, než jsi byl v těch pětadvaceti?
Určitě. Pro mě je největší bonus, že s nimi můžu být. Když jsem byl mladý, pořád jsem někde lítal, měl jsem tisíc představení, televizi, rádio, takže jsem doma moc nebyl. To mě mrzí a to má spousta z nás, že se dětem nemohou věnovat. Byl jsem víc hysterický, nebo spíše neurotický. Dneska už jsem vyklidněný, i když také někdy… ale už to bereš jinak. Mám tři děti, kterým se život zatím daří dobře. Všichni mají vysoké školy, každý se někde upíchnul a mají to dobře nastartované. Mám dobrý pocit, že se něco povedlo. S těmi mladšími to prožívám znovu, ale protože už máš tu zkušenost, tolik to nehrotíš. Ono to nějak dopadne.
Odešel jsem od mormonů a mým Bohem je příroda
Byl jsi spiritista, byl jsi u mormonů. Kde jsi teď?
Než do těchto zeměpisných šířek přišlo křesťanství, byl zde šamanismus. Uctívali stromy, prameny. Bůh byl příroda. Tak tam já jsem teď. Jsem v přírodě, každý den vidím východ slunce, většinou i západ slunce. A to je tak super, cítit rytmy. Cítíš rytmus dne a já jsem za celý svůj život neviděl tolik východů a západů slunce, jako za poslední tři roky. Koukáš se na zemi a na planetu a cítíš, že s ní žiješ. Tam já jsem teď. Věřím tomu, čemu věří indiáni v Jižní Americe. Matka Země je opravdu naše matka a snažím se být zodpovědný vůči Zemi, vůči životnímu prostředí i vůči lidem.
To je dobře, že takhle mluví ten frajírek z Rodinných pout.
To byla taková zvláštní doba a zvláštní příběh. Byla to první telenovela, všichni se nám smáli. Dneska vidím kamarády, hamletovské herce, kteří dělají to samé. Je to pro mě taková satisfakce. Někde jsem řekl, že Rodinná pouta nejsou výkřik kvality, ale myslel jsem to tak, že to není Shakespeare. Je to svým způsobem fabrika, ne pejorativně, ale že se ty věci snažíme dělat, jak nejlépe umíme. Já to neberu tak, že to byl frajírek. Snažili jsme se to dělat poctivě a naplno.
Život po padesátce mě naučil disciplíně
Cítíš na sobě věk?
Jo, po té padesátce už to cítím. Dělám věci pomaleji, víc věcí mě bolí a nechtějí se mi věci dělat. Ale zase mám v sobě strašnou disciplínu. Dřív jsem byl línější, dneska jsem pracovitější.
O čem dalším promluvil Tomáš Krejčíř:
- Jak vzpomíná na natáčení Rodinných pout
- Jak se mu žije na statku se stovkou zvířat
- Proč ho nestresuje přibývající věk
- Jaký má nyní vztah k penězům
- O nové divadelní hře Všechno je dovoleno v Divadle U Hasičů
Související články
