Jan (22): Na Dušičky jsme vyjeli s celou rodinou na hřbitov. Cestou zpátky se stal zázrak

Jako každé Dušičky jsem musel absolvovat výlet na hřbitov se svojí bláznivou rodinou. Cestou zpět jsme se málem zabili v autě. Nebýt té mrtvé dívky, která mě varovala. To odpoledne jsem na jejím zanedbaném hrobě zapálil svíčku a chtěla mi asi poděkovat.

Mohlo by Vás zajímat:

Jarka (28): Cestou ze hřbitova jsem našla sošku andělíčka. Díky němu vím, že je tu tchyně pořád s námi

Nikam se mi nechtělo

To ráno jsem se necítil ve své kůži a nikam se mi nechtělo. Máma mě ale budila už v sedm, aby mi připomněla, že vyrážíme na cestu. Měli jsme jet za babičkou a navštívit příbuzné na hřbitově. Rodina si na to dost potrpí. Vystrojeni kyticemi, věnci a svíčkami jezdíme každý rok a cesta trvá bezmála tři hodiny. Řídí strýček a já se celou dobu třesu, že způsobí nehodu. Máma s tetou celou dobu drbou a táta nadává. Do malého auta se sotva vejdeme a je to pro mě utrpení.

„Mami, letos nejedu. Něco na mě leze,“ zkusil jsem to, ale máma mi dala horký čaj a usoudila, že to nic nebude. A tak jsme zase vyjeli, celá bláznivá rodinka na dalekou cestu za mrtvými, kteří to sotva ocení. Na "onen svět" jsem nevěřil. Celou dobu jsem měl svíravý pocit v žaludku.

Babička nás přivítala netrpělivě v nejlepších šatech, kabátu a ručně vyšívaném šátku. Pohoštění až po povinnostech, hned se jelo na hřbitov. Ten místní je moc krásný. U malého kostelíka mezi poli, v tomto čase v mlžném oparu. Hodně hrobů už bylo ozdobených, nejprve jsme desky čistili a pak na ně snášeli všechnu tu okrasu. Babička pak měla krátkou řeč k mrtvým příbuzným a naši se pak opět pohádali, takže byla ostuda.

Mohlo by Vás zajímat:

Nikola (21): Šly jsme s kamarádkou o dušičkách na hřbitov. Slyšely jsme tam něco, při čem mi dodnes tuhne krev v žilách

Všiml jsem si hrobu mladé holky

Popošel jsem dál, abych nemusel svoje žijící příbuzné poslouchat. Ostatní návštěvníci hřbitova kroutili nad hlasitostí naší rodiny hlavou. Pak jsem málem zakopl o rozbitou náhrobní desku. Všiml jsem si, že vedle dívčího jména je černobílá fotka hezké mladé holky.

Zemřela přesně v mém věku, jen o půl století dříve. Něco mě na ní zaujalo, oči mě z obrázku jakoby pohledem propichovaly. Dala se od mě zima, zrak mi padl na anděla, jež se tyčil nad jejím hrobem. „S láskou vzpomínáme,“ stálo tam vytesané. Ale nikdo na hrob asi dlouho nepřišel, vypadal zanedbaně.

Bylo mi to líto a jednu svíčku jsem té holce zapálil. Když jsem to udělal, zaslechl jsem šepot. „Děkuji.“ Asi se mi to zdálo, každopádně mě zamrazilo. U babičky jsem pookřál, dali jsme si bramboráky, buchty a kafe a k večeru opět vyrazili na cestu. Tehdy jsme se vyhnuli neštěstí.

Mohlo by Vás zajímat:

Andrea (37): Strávila jsem dušičkový večer u staré sousedky. Za týden jsem se dověděla neuvěřitelnou věc

Zachránila nás ta dívka

Strýček zase na silnici řádil a v jednu chvíli jsem uviděl zvláštní záblesk a pak obličej té mrtvé holky. Něco mě donutilo z plna hrdla zakřičet. „Tady brzdi!“ Strýc se lekl a opravdu přibrzdil. Přes silnici přeběhly srnky. V tom se z protisměru vyřítilo auto, jehož řidič neměl jízdu pod kontrolou.

V jeden moment jel přímo na nás, naštěstí jsme stihli reagovat, protože jsme jeli pomalu. Strýček sjel do pole a to druhé auto nás minulo jen o milimetr. Ještě jsme slyšeli takové škrtnutí. Opět jsem spatřil před očima ten její obličej a tentokrát musel poděkovat já, za záchranu našich životů. Už věřím, že po smrti něco existuje.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Jiří (42): Po Dušičkách jsem u silnice spatřil ženu v bílém. Když mi táta řekl podobnou historku, málem to se mnou seklo