Jan je ve svých 33 letech pořád ještě panic. Ne že by o holky neměl zájem nebo ony o něj, ale pořád mu něco brání v tom, aby s nimi skončil v posteli. Co? O tom se rozepsal ve svém příběhu.
Každý, kdo můj příběh alespoň trochu zná, tvrdí, že se někde stala chyba. Možná ano. Já si však nejsem jist, zda lze můj život nazývat chybou. Jsem panic, nikdy jsem nespal s holkou. Ačkoliv nejde o ideální stav, nemohu se kvůli tomu řadit mezi asexuály, spíše naopak. Patřím do skupinky lidí, která má od druhých vyšší očekávání, než jen vztah na pár měsíců.
Životní styl vrstevníků mi nic neříká
Holky se mi líbily odjakživa. Což o to. Jen jsem nikdy nepochopil životní styl své generace. Je mi přes třicet, nejsem starý, ale vyrůstal jsem ve stabilní rodině. Rodiče se vzali ve dvaceti a manželství jim funguje dodnes. Jenže svazkům „na celý život“ v naší generaci odzvonilo a já se nyní obávám nejistoty. Holku, která by se mnou byla jen na zkoušku, bych nesnesl. To si raději seženu nějaký rajcovní obrázek a zasním se…
Spolužáci, zejména ti z vysoké, randili ostošest. Jednou měl Tomáš Kamilu, jindy Jana Petra, pak zase Bára Tomáše. Vše se to pořád dokola střídalo. Když jsem občas položil dotaz, proč vlastně, většinou mi kluci odpověděli, že je podobné hrátky baví. Prostě se s někým seznámí, zajdou na rande, pak přijde postel a nakonec rozchod. Žádná věda. Jenže já v tom vědu viděl. Randění jen pro zábavu byla věc, která se mě nikdy netýkala.
První holka se mnou byla jen ze zištných důvodů
Objevit dívku, která by se mnou chtěla žít a ideálně i zůstat, se postupem času rovnalo dostižení bájného jednorožce. Má první „přítelkyně“ Hanka si mě kupříkladu namluvila ze zištných důvodů, to když jsem za ni v nouzi zaplatil školné, na které jako člověk z chudých poměrů pokaždé neměla.
Sice slibovala, že mi to vrátí, ale já gentlemansky čekal. Byl jsem rád, že dovedu učinit dobrý skutek. Jenže když jsem ji pak viděl líbat se na chodbě s jiným, přišel konec nadějí. Upřímně, v tu chvíli mi bylo jedno, že jsem ji neměl v posteli. Mám své zásady a s holkou, která to nemyslí vážně, bych čas neztrácel.
Druhou holku jsem odradil myšlenkami na svatbu
Po Hance přišla Dita, kolegyně z práce. Po přechodu do zaměstnání jsem si od žen sliboval více rozumu a zodpovědnosti. Navíc ve vztahu se ženou, která byla o dva roky starší. Rozuměli jsme si. Občas zašli do kina, na oběd… Padl i nějaký ten polibek. Přesto ani zde k ničemu nedošlo.
Když jsem jednou začal nahlas přemýšlet, že bychom se mohli vzít a mít děti, vyděsila se Dita natolik, že z mého života odešla takřka z hodiny na hodinu. Byl jsem na ni prý až příliš rychlý a myšlením jí připomněl spíše ženu, což ji tak překvapilo, že vycouvala. Její představou je žít ve zkušebním partnerství a na manželství či děti myslet později. Pokud vůbec někdy…
Obdivuji generaci našich rodičů i babiček
A tak jsem zůstal sám. Leckdo sice tvrdí, že alespoň pro ten pocit bych do vztahu „na jednu noc“ měl jít, jenže já nechci. Není to můj styl a upřímně bych něco podobného nedovedl. Neuměl bych mít poměr se ženou, ke které nic necítím. Nedovedl bych zakládat „zkušební“ domácnost. A tak stále obdivuji generaci našich a jejich rodičů…
Oni ti mladí ženiši a nevěsty, které se vdávat musely, sice také nebyli nic moc, ale na druhé straně šlo alespoň o svazky, které zůstaly až na výjimky trvalé a bylo možné se o ně opřít. To mileniálové neznají. S někým se sestěhujete a pak máte strach, aby nepřišel rozchod a dotyčný vás nevyhodil. Možná, že s podobným přístupem budu panic nadosmrti, ale alespoň prožiji život v jistotě.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.