Facebook
Instagram
Jana touží po romantice. Její manžel to nechápe, protože jí dává dárky, nad kterými kroutí hlavou. Jak je možné, že ani po tolika letech soužití neví, jak by měl vypadat správný dárek pro ženu?
Můj manžel Tomáš měl vždycky takový zvláštní způsob, jak projevovat city. Zpočátku jsem to považovala za roztomilé, dokonce zábavné. Věřila jsem, že s trochou trpělivosti se „naučí“ romantice. Vždyť ne každý to má v sobě přirozeně. Ale čím déle jsme spolu, tím víc si uvědomuju, že někteří lidé prostě nemají ten cit pro pochopení druhého a jeho potřeb.
Na výročí mě překvapil
Když se blížilo naše první výročí, byla jsem plná naděje a vzrušení. V duchu jsem si představovala krásnou večeři, možná nějaké překvapení. Něco, na co nikdy nezapomenu. Tomáš přišel domů pozdě, unavený z práce, a v ruce držel… kytici karafiátů.
„Karafiáty?“ zeptala jsem se překvapeně. „To je... poněkud neobvyklá volba.“
„Jo, byly ve slevě!“ odpověděl spokojeně. „Květina jako květina, jaký je v tom rozdíl?“
Ten večer jsem už nic neřekla. Pokusila jsem se sama sebe přesvědčit, že se snažil, že mi přinesl květiny, aby mě potěšil. I když karafiáty koupené ve slevě nebyly to, co jsem očekávala, rozhodla jsem se dát mu šanci. Věřila jsem, že se to časem zlepší, že ho dokážu změnit, když mu lépe vysvětlím, co potřebuji.
Zmýlila jsem se v něm
Jenže podobné situace se opakovaly. Místo romantické večeře při svíčkách jsme si objednali kebab. Místo originálního a promyšleného dárku s hlubším významem a nějakou emocí jsem dostávala něco zcela náhodného. Jako kdyby to koupil jen tak mimochodem. Nikdy jsem necítila, že by pochopil má přání. Tomáš prostě fungoval jako stroj.
Když jsme měli výročí svatby, celý den jsem se těšila na překvapení. Doufala jsem, že snad konečně pochopil, jak důležité pro mě jsou takové chvíle. Večer, když se vrátil domů, mě odvedl do kuchyně. Na stole leželo balení mých oblíbených chipsů.
„Překvapení!“ řekl hrdě. „Vím, že je máš ráda!“
Nevěděla jsem, jestli se smát, nebo brečet. Chipsy? Vážně? Přitom jsem snila o večeru jen pro nás dva, s vínem, romantickým filmem a milováním. Snažila jsem se to brát s humorem. Pořád jsem doufala, že se to někdy naučí, že to jednou pochopí.
„Vždycky jsi je měla ráda, tak co je teď špatně?“ zeptal se, když viděl, jak se tvářím. Co jsem mu na to měla říct? Větší zklamání jsem snad nikdy nezažila...
Dal mi neobvyklý dárek
Vrchol jeho „romantiky“ přišel na moje poslední narozeniny. Týdny jsem mu nenápadně naznačovala, co by mě opravdu potěšilo. Mluvila jsem o tom, jak mám ráda šperky, jak bych si přála nový náhrdelník, náramek… něco osobního a hezkého. Byla jsem přesvědčená, že to tentokrát pochopil.
Nastal den mých narozenin. Seděli jsme u stolu, na kterém stál dort, který jsem si samozřejmě upekla sama. Tomáš přišel z práce trochu pozdě, ale usmíval se, jako kdyby se mělo stát něco velkého a výjimečného.
„Mám pro tebe dárek!“ oznámil nadšeně. V jeho očích byla pýcha, ve mně zahořela jiskřička naděje. Možná tentokrát trefil do černého... Možná konečně pochopil, jak mě potěšit...
Podal mi středně velkou a těžkou krabici. Srdce mi bušilo. Je to snad šperk v elegantním pouzdře? Otevřela jsem ji se zatajeným dechem. A tam byla… palička na maso. Chvíli jsem na ni jen zírala, snažila jsem se pochopit, co se právě stalo. Co to má znamenat? Podívala jsem se na něj a čekala vysvětlení, které by všechno objasnilo. Byl to snad vtip?
„Co je?“ zeptal se, když viděl můj překvapený výraz. „Říkala jsi, že ti chybí pořádné kuchyňské náčiní, a zmínila ses o řízcích... Tak jsem si myslel, že tohle využiješ!“
Byla jsem v šoku. Ano, občas jsem zmínila, že bych mohla udělat řízky, ale to byla jen letmá poznámka, rozhodně ne náznak, že si k narozeninám přeji paličku na maso! On si opravdu myslel, že je to romantický dárek? Na jednu stranu to bylo tak absurdní, že jsem se chtěla smát, ale na druhou stranu jsem byla rozzuřená. Kdyby to bylo k svátku nebo k nějaké jiné příležitosti, možná bych to přešla. Ale k narozeninám? V ten den jsem se chtěla cítit výjimečně, žensky, a on mi dal něco do kuchyně! Jako by tím chtěl zdůraznit, jak si mě představuje - jako hospodyňku, která „potřebuje“ nové náčiní.
Má naše manželství smysl?
Celý večer jsem se snažila předstírat, že je všechno v pořádku. Tomáš vypadal opravdu spokojeně, čekal, že mu skočím kolem krku a poděkuju za ten „skvělý“ dárek.
Ve mně zatím narůstala frustrace. Byly to přece moje narozeniny! A on je doslova pohřbil. Opravdu nechápal, jak důležité je občas udělat něco jen proto, aby se ten druhý cítil milovaný? Nešlo o to, že bych potřebovala drahé dárky. Šlo o gesto. O to, že do něčeho vloží srdce, aby vyjádřil lásku, ne jen něco náhodně koupil.
Když Tomáš večer usnul, stále jsem seděla sama u stolu. Dívala jsem se na tu paličku, která ležela přede mnou. Přemýšlela jsem nad tím, jak je možné, že po tolika letech manželství stále nechápe, co je pro mě důležité.
Tu noc jsem si slíbila, že se něco musí změnit. Nemohla jsem dál předstírat, že je všechno v pořádku. Nešlo jen o tu paličku na maso. Šlo o to, že Tomáš mě prostě nedokáže pochopit na hlubší úrovni. V jeho světě byla praktičnost tou nejvyšší hodnotou, zatímco já... já potřebovala romantiku, něhu, něco víc než jen každodenní fungování. Copak jsme jenom spolubydlící?
Ještě nevím, jak mu to řeknu, ale rozhodně si s ním musím vážně promluvit. Když to nepomůže, možná nezbude nic jiného, než se rozvést...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Naďa Konvalinková popsala celoživotní boj s váhou: Zkoušela bizarní diety od vínové až po rýžovou
Naďa Konvalinková popsala celoživotní boj s váhou: Zkoušela bizarní diety od vínové až po rýžovou
Související články
